Beskydský nomád ve službách jejího veličenstva Rungo.cz (Vltava Run 2014)

22.5.2014 v 20:59

Vltava Run 2014Už je to nějakou dobu, co jsem přičichl k běžeckému webu Rungo.cz coby organizátor společných ostravských výběhů. Občas proběhla nějaká pochvala na počet zúčastněných, ale jinak nic, co by nasvědčovalo větší kooperaci mezi klukem ze Severní Moravy a Rungo. Kde nic, tu nic, na sociální síti vyskočí bublina se zprávou od Majdy, která roztáčí mlýnská kola. V úterý 13.5. mi Majda nabízí místo v týmu RUNGO Core na závodě Vltava Run 2014. Celé tělo se rozechvěje radostí a mírnou nervozitou. Podrobnější informace řešíme přes telefon a domů dorážím s rohlíkem na tváři. Daška sdílí mou radost a dostávám oficiální propustku do Čech.

Raní doprovod na startVltava Run pro mě začíná už v pátek 16.5., kdy do práce vyrážím s plným báglem běžeckých věcí. Dvoje boty, dvoje šortky, několikatery trička a hlavně Nomádský dres! Z práce utíkám dříve, abych stihl vlak do Prahy, kde mě na hlavním nádraží čeká Pavel a pomalu přicházejí i další závodníci. Krátký přesun s delším čekáním na Chodově. Přibývají další členové týmu a z Chodova se již v autech přesouváme na Šumavu. Po deváté přijíždíme na Kvildu, ubytováváme se a já se seznamuji se zbytkem RUNGO osazenstva. Počasí je krásné – Perunovské! Po briefingu a předání startovního balíčku se deru do postele. Před půlnocí zalézám do spacáku a budíček je nastaven podobně jako na beskydské výběhy, když vyrážím z Ostravy.

Sobotní ráno začínám snídaní alá instantní vločky, čaj a trocha nervozity. Ta se vytrácí a nebo maskuje vlezlou a vlhkou zimou, která panuje venku. V 6:00 máme sraz před penzionem a na start mě doprovází Marek, Majda, Beruška a další členové týmu, kteří vylezli z vyhřátých pelechů. Abych setřásl nervozitu a trochu se zahřál dobíhám na cca 500 m vzdálený start, zatímco zbytek převáží auto. Vydatně prší, ale nomádům to přece nevadí. Čím horší počasí, tím lépe se cítím. 6:29 začíná odpočet startu naší tříčlenné skupinky. Ti kteří jsou s námi na startu, srdečně povzbuzují a s odpočítáním půlhodiny po šesté je odstartována naše štafeta. Udělám pár rychlých kroků, jako bych se rozletěl, a konkurenty nechávám za sebou. V hlavě přemýšlím, jestli jsem nepřepálil. Po kilometru sundávám bundu, déšť se zmírňuje a já šlapu do bot v tempu pod 5min/km, které jsem si předsevzal udržet na všech úsecích. Šumavský národní park je krásný, a pokud máte brusle, tak se jím i krásně projedete. Já brusle nemám, běžím, škoda toho asfaltu, který tady je jaksi navíc.

Po 45 minutách předávám štafetu, trochu překvapenému Michalovi, s náskokem asi 6 minut oproti plánu. Začínám plnit předsevzetí neudělat ostudu Beskydským nomádům! Nyní mě čekala ta méně zábavná část závodu, a to popojíždění autem mezi předávkami štafety. Vltava Run je hlavně týmový závod, protože kromě běhání je potřeba zvládnout logistiku přejíždění mezi stanicemi, komunikaci mezi dvěma auty a hlavně podporovat běžce na trati!

Doběh po druhém úsekuDo závodu jsme nastupovali v 11 lidech, čili 1 nám chyběl k maximálnímu počtu běžců v týmu a tak první tři z nás čekal úsek navíc. Mezitím všechno jde jako na drátkách. Úsek střídal úsek a po obědě a krátkém odpočinku vybíhám z Rožmberku do druhého kola. Kroutím hlavou, jak mi to šlape do kopce a v duchu děkuji všem Beskydským nomádům za tréninky před Perunem, a vlastně za všechny společné výběhy. Do cíle dobíhám na kost promoklý, avšak šťastný z volnosti pohybu. Skáčeme do auta a jedeme na další předávku čekat Michala, který je původem z Orlové. Michal předává Nikolovi, Nikola Markovi, Marek Filipovi a Filip Majdě, která už startuje v reflexní vestě, vybavena čelovkou a blikajícím páskem. Jakmile Majda předá štafetu Tomovi, urychleně se přesouváme do Týna nad Vltavou, kde je v tamní tělocvičně zřízena odpočívárna. Je deset hodin večer, jím poslední tortilly s guacamole a usínám.

Zleva: Nikola, Marek, já a Filip na školním výletě :)V tom přichází zpráva, že Pavel odstupuje ze závodu se zraněným kolenem a Nikola s Michalem, coby krizový tým, řeší vzniklou situaci. Dostávám příkaz spát. Spím. 23:30 mě budí Nikola a já jako praštěný kladivem po hlavě plním jeho příkazy. Balím věci, Beruška mě převáží na předávku. Beruška přejímá štafetu a na mou předávku mě veze Petr. Konečně jsem při plném vědomí a ani se nenadám a je tady Beruška s páskou, kterou mě pasuje na běžce. Běžím sám, kamarády mi jsou lajna na kraji silnice, reflexní značky s logem závodu, pohupující se chemická světélka na větvích stromů a stále rozesmátí dobrovolní hasiči hlídající křižovatky, aby někdo neproběhl odbočku. Za polovinou úseku v táhlém stoupání zahlédnu červenou blikačku. Prvně si nejsem jistý, jestli mě neklame únava. Pak ale zjišťuji, že se jedná o běžce, vlastně běžkyni, kterou jsem se rozhodl dotáhnout a pokud možno předběhnout. Povedlo se! Málem jsem ale taky předběhl i auto, ve kterém jsem se polovinu závodu vozil. Tím že vypadl Pavel jsem byl přesunut do auta B. Po předávce jsem měl nárok na další 2 hodiny spánku, vracíme se do tělocvičny.

Po doběhnutí 4. úsekuRáno se dozvídáme o krušných chvílích prvního auta. Majda dobíhá už za světla a z našeho auta vybíhá na trať Tom. Další předávky mají Ondra, Petr a Beruška. S rozbřeskem jako by všichni nabrali nové síly a dali do svých posledních úseků maximum! Kolem desáté dopoledne dostávám pásek, který procestoval již kolem 300 km, a vydávám se vstříc mému poslednímu, v pořadí čtvrtému, úseku. Byl klasifikován obtížností č. 5 na škále 1-5. Asi 8km běh s 2/3 asfaltu a jedním technickým klesáním chci dát pod 40 minut. Začátek rozeběhnu z kopce, přeběhnu hráz přehrady a už zase šlapu do kopce. Telefon hlásí časy na 1 km, kde ten pátý je jednoznačně nejpomalejší z celého závodu, dostavila se únava. V kapse dresu jako čertík poskakuje Carbosnack. Nedám si, tento závod doběhnu bez něho. Šestapůltý kilometr se trať láme a čeká mě technický seběh. Na jednom kilometru spadnu o 200 výškových metrů, což je znamení, že pro mě závod pomalu končí. Teď ze sebe musím dát vše! Poslední zatáčka a asi 200 metrů dlouhá rovina ohlašuje předávku – JEDU NAPLNO!!! Pohled se rozostří, krok se mění ve skok, těžiště vepředu a stále zrychluji. Nic nevidím ale slyším mohutné povzbuzování a nadšení. KLAP! Páska je na Michalově předloktí a já dokončil svou část závodu. Popadám dech, sdílím nadšení všech z týmu a doufám, že jsem své sliby dodržel – neudělat ostudu Beskydským nomádům a zaběhnout průměrné tempo na všech úsecích pod 5min/km.

Do cíle to je asi 40 km s kratšími úseky a tak po odstoupení Nikoly, také kvůli koleni, si 4. úsek zaběhne Marek, Filip i Majda. Po předávce Filipa Majdě přejíždíme do pražského Braníku, kde ji vyhlížíme 500 m před cílovou rovinkou, abychom mohli společně dokončit to, co jsme začali před 30,5 hodinami.
Do cíle dobíháme šťastně v čase 30:41:22, což nám o jednu vteřinu stačí na celkové 14. místo.Konečně v cíli!

A jaká je vlastně Rungo parta? Kromě toho, že běhají srdcem, a někteří !obzvláště!, jsou velice přátelští, nekoušou a mají smysl pro humor. Pod kůži se mi dostali takovým způsobem, že se jejich přátelství asi jenom tak nezbavím a doufám, že to co vzniklo na Vltava Run 2014 bude brzy nést své ovoce. Tímto bych chtěl všem z Rungo core poděkovat za přijetí, podněty a motivaci k další tvořivosti.

Najdi černou ovci.. Rungo core