BN na NZ #1: Cesta k protinožcům a první dojmy

10.11.2014 v 8:52

Zabaleno..V pondělí večer jsme měli ještě malou rozlučku u nás doma. I když jsme se ještě balili a avizovali všem příchozím, že nebudeme nic chystat, tak jídla bylo tolik, že jej nebylo kam dávat. V úterý 4.11.2014 je náš velký den. Ráno už je vše sbaleno, omotáváme batohy do strečové fólie a s příchodem mé mamky pomalu opouštíme byt. Ségra Veronika nás doprovází až na letiště Václava Havla, odkud odlétáme. 

Na letišti však vše neprobíhalo úplně hladce a po chvilce nejistoty dostáváme informaci, že si budeme muset vyzvednout palubní lístky na další let (Dubai-Sydney) až během přestupu. Po check-inu a odložení zavazadel si jdeme ještě koupit něco na jídlo. Tím taky krátíme čas na čekání a na poslední loučení se ségrou. Nebudu nic předstírat a hrát si na hrdinu. I mě ukápla slzička. Hladce procházíme osobní kontrolou a už čekáme na otevření brány. Stevardky od Emirates se stále usmívají, během letu roznášejí mokré, horké ručníčky na osvěžení. Jako vegetariáni dostáváme jídlo první. Let probíhal bezproblémově a kolem půlnoci místního jsme v Dubai a začínáme skládat střípky skládačky, jak dostat další palubní lístky. Mezi terminály jsme si popojeli vlakem. Pak se protloukali labyrintem chodeb a pater. Nakonec se nám podařilo najít přepážku s paní, která nám lístky vystavila. Opět proběhla osobní kontrola a už v duty free zóně hledáme místo, kde bychom složili hlavy.

Našli jsme podlouhlé kožené sedačky a klidné místo. Nevím jak Daška, ale já se na nich nevyspal. Neustálé sklouzávání z polohy, ve které by se dalo zdřímnout bylo náročné. Nakonec trápení končí trápení končí budíček v sedm ráno. Jdeme najít místo, kde se nasnídat. Jako správní „buržousti“ si dáváme snídani v přepočtu za 700 Kč.. Daška ovesnou kaši s jahodami a já palačinky s banánem a borůvkami. K tomu všemu marocký čaj. Moc mi nejde na rozum, proč je to duty free tak drahé.. O ceně jídla v této zóně přesvědčujeme ještě jednou na letišti v Sydney, tam jsme si dali večeři, Pizza vegetariana asi za 500 Kč.

Po snídani nasedáme do letadla, opět příjemní stevardi a podruhé okoušíme výhodu vegetariánských jídel. Snídani dostáváme jako první, tak samo i svačinku. Nad má očekávání je tak dlouhý let v pohodě a až na zmrzlé nohy puštěné klimatizace. Na letišti v Sydney přistáváme opět ráno asi po 12 hodinách letu. Vyplňujeme imigrační kartičky pro vstup do země, procházíme clením a nakonec kupujeme lístky na vlak, který nás převeze do centra Sydney.

My dva v delíriu a operaJet lag se na nás podepisuje a po chvíli strávené venku se nám začíná chtít spát, nehledě na to, že jsme spali v letadle. Procházíme se kolem obrovského mostu a uličkami městské části nazývané The Rocks. Zároveň s procházkou hledáme místo, kde se najíst. Nakonec sedáme tam, kde je nejvíce dělníků, protože si myslíme, že by tady mohly být ceny docela v pořádku. Najedeni míříme k opeře a zbytek času strávený v Sydney strávíme v nádherné botanické zahradě. S přicházejícím hladem jsme začali vyhledávat nějaký supermarket, kde bychom si nakoupili a napráskali žaludky. Nicméně bezúspěšně, v celém centru Sydney jsme narazili pouze na dva EazyMarkety, kde člověk koupí sladkosti, pohledy a nějaké další věci, ale ne pečivo. Nakonec na ulici kupujeme 4 jablka. Cestou na vlak zpátky na letiště ještě kupujeme pár pohledů. Na letišti jsme si vystáli dloooouhou řadu na palubní lístek do posledního letadla, opět prošli kontrolou a nakonec se znovu najedli, viz výše naše Pizza :). Ze zbytků australských dolarů kupujeme dva muffiny, které nakonec v letadle musíme zhltnout, protože platí přísný zákaz dovozu potravin.

Poslední let proběhl také v pořádku, i když úroveň letadla se s předchozími lety nedala srovnat. Nakonec v pořádku přistáváme, na celní kontrole vytahujeme boty z batohů, paní nám umyje podrážky a hurá můžeme vstoupit do země. Je asi jedna hodina ráno. Na letišti začíná být prázdno. Přes notebook se přihlašujeme na místní wifi, hledáme adresu, na které máme domluveno ubytování na příští dva dny. Podnikáme první výšlap na Zélandu. Z letiště na místo to je 8,1 km. Pod tíhou batohů a únavy přicházíme na místo asi v 5:40. Klepeme na dveře a otevírá anglicky mluvící chlapík. Na otázku, jestli tady bydlí Veronika kroutí hlavou a ukazuje na vedlejší dveře. Stojíme, čekáme a doufáme, že to není špatný vtip. Nakonec se v šest hodin ráno otevřou dveře a vykukuje Verča. Spadl nám kámen ze srdce a ze zad batohy. Dostali jsme čaj, Verča šla do práce, tak samo její spolubydlící Denisa a Honza a my si rozestlali v mezipatře, kde jsme měli místo. Doslova jsme umřeli a probudili se až ve 4:15 odpoledne. Píše Lukáš, který nám dohodil ubytování, že půjde surfovat  a ptá se jestli se nechceme přidat. Souhlasíme a kolem šesté nás Lukáš vyzvedává. Poznáváme se s Klárkou a Karlem. Klárka dělala rozhodčí snowboardingu v Soči.

ChristchurchVečer po surfování ještě chvíli posedíme u Verči v obýváku a jdeme opět spát. Sobotní dopoledne věnujeme procházce do centra Christchurche. Procházíme si botanickou zahradu, kde se nachází i golfové hřiště a vidíme naši první hru rugby na Novém Zélandu. Jsme unešeni z novozélandské mentality, všichni se usmívají, zdraví nás na chodníku, sportují. V centru pak sháníme sim kartu s novozélandským číslem, procházíme obchodní centrum RE:Start, postavené z plechových transportních kontejnerů a po poledni se vracíme do základního tábora. Opět uleháme a bojujeme s časovým posunem. Jsme pozváni na českou párty se sladkými kynutými a tvarohovými knedlíky. Nakonec zaspáváme a na místo dorážíme místo v 6 až v 8:30 večer. Příjemná většinou česká společnost se „starými známými.“ Jedním z účastníků akce byl i Jirka, kterého znám od vidění z vysokoškolských let. Příjemný večer.

V neděli ráno balíme všechny naše věci a pomalu se loučíme s Christchurchem. Máme totiž dobrovolničení u rodiny na severu ostrova ve městě Takaka. Denča s Honzou nás zaveznou na okraj města, kde začínáme v deset hodin dopoledne stopovat. Máme před sebou kolem 60

0 km. Celou trasu jsme zvládli na čtyři stopy za asi šest hodin. Trhli jsme náš stopovací rekord z Turecka!

Rodina je příjemná a místo kde bydlí, pohádkové! Spíme v jurtě..

Doufám, že jsem vás moc nenudil popisem cestování a navnadil na naše zážitky z tzv. wwoofingu – práce za stravu a ubytování.
Teď se už podívejte na nějaké fotky, které jsme pro vás pořídili.

Kuba a Daška