BN na NZ #10: Ne-výlet na výlet, ale nakonec přece

31.1.2015 v 5:18
Gravel road k jezeru Tennyson

Gravel road k jezeru Tennyson

Dlouho jsme se neozvali, za což se vám hluboce omlouváme. Ti, kteří nás nestihli na facebooku nebo někde jinde, mohli být už jistě nervózní. Pokud by se nestala jedna banální věc, pak byste nyní asi četli o našem výletě do Marlborough Sounds, kam jsme se naposled chystali. Sbaleni v autě, vítězoslavně po delší době vyrážíme na výlet přes Takaka Hill, kdežto jsme před přejetím jednoho jednopruhového mostku museli zastavit. Řídíme se dopravními předpisy a museli jsme nechat projet protijedoucí vozidlo. Nebylo to nic neobvyklého, pouze do té doby, než jsem se chtěl zase rozjet. Asi 10 kilometrů od Takaky naše Astra vypověděla službu. Při rozjezdu zaryčela a pak už jenom dojela setrvačností za přejížděný mostek. Věděl jsem, že je zle a Daška také vycítila, že se výlet nebude konat. Ani dopředu a ani dozadu. Mohl jsem řadit, jak jsem chtěl, a i když motor spokojeně klapal dále, auto se nepohnulo. Volám Brentovi, že jsme nepojízdní, a jestli nás může odtáhnout zpět do kempu. Po čtvrt hodině se v zatáčce objeví bájný bílý Hilux a v něm věčně vysmátý Brent se zetěm Danielem. Popisuju problém, přivazujeme auto za kouli a jedeme. Auto zůstává u Derena, Brentova bratra, s tím, že se na něj někdo podívá a situaci nějak vyřešíme.

A tak jsme zůstali uvězněni  v Golden Bay. Ne však na dlouho. Pár telefonátů s Barnou, pravděpodobně Maďar, který nám auto prodával, dalo do pohybu opravu naší Astry. Brent, ač nemusel, zařídil a zaplatil převoz Astry z Golden Bay do 100km vzdáleného Nelsonu, do Barnovy garáže. Hlavou se nám honili hrůzné scénáře s různými cenami opravy a v konečné fázi až odprodeje Astry Barnovi na náhradní díly. Horní únosná hranice oprav byla námi stanovena na $1.000, což je cena, za kterou určitě nekoupíme rozumné auto a pokud by se nám podařilo Astru odprodat za $1.500, pak bychom měli na auto v podobné cenové relaci, jako byla naše Astra. Nakonec Barna překvapil super zprávou. Oprava stála necelých $300 a auto bylo připraveno k vyzvednutí v pondělí dalšího týdne. Do té doby jsme si užívali slunečného počasí. Daška si navíc našla další práci – servírka v restauraci naproti kempu, takže čas příjemně ubíhal.

Minulé pondělí nám byla navrácena svoboda pohybu a začali jsme se chystat na další výlet. V pátek dopoledne balíme téměř všechny naše věci, od Brenta dostávám cyklistický dres Pohara Beach TOP 10 Holiday Park, abych mohl reprezentovat, a vyrážíme na cestu. Cílová destinace Lake Tennyson, kde strávíme noc, následuje Daščina řidičská premiéra, mě čeká běžecký závod James Stampede Ultra 50km, a pak „dovolenka“ v Hanmer Springs.

Astra, Daška a Domek

Astra, Daška a Domek

Cestou k jezeru Tennyson se ještě zastavujeme v Motuece pro zásoby jídla a energetických gelů. Nakonec v pět hodin odpoledne přijíždíme do Hanmer Springs, kde na otočku provádím registraci do závodu, a pokračujeme po štěrkové cestě směr sever k jezeru Tennyson. Tam přijíždíme asi po hodině a půl s vyskákanými plombami a protřepanými těly. Cesta by se nemusela stydět za označení 4WD (označení pro cesty sjízdné s náhonem všech čtyřech kol.) Také smekáme před Astrou, která se s terénem slušně poprala. U jezera je nádherně. Zapadající Slunce vrhá paprsky na ostatní stany a okolní krajinu. Nás ale pěkně bolí hlavy, díky přehřátí z celého dne prosezeného v autě. Nakonec dokážeme i uvařit těstoviny s vajíčkem a po večeři jdeme spát. Ráno, i přes nastavený budík na hodinkách zaspáváme. Baterka v hodinkách se vybila, takže nás nemělo co vzbudit. Naštěstí ruch okolních stanů byl dostatečně silný na to, aby nás probudil. Rychle vaříme ovesnou kaši, já se chystám do závodního, balíme stan a opouštíme kempoviště u jezera. Za 20 minut jízdy jsme na startu závodu. Skupinky ostatních závodníků byly dovezeny mikrobusy a tak jsem mohl poznat své soupeře. Přiblížil se okamžik prásknutí biče, rozloučím se s Daškou a běžím si po svých. Dašku uvidím až za dalších šest hodin v cíli. Reportáž o samotném závodě se dočtete na Rungo.cz, odkaz bude umístěn v komentářích pod článkem.

Prérijní duch

Prérijní duch

Zatímco já jsem probíhal místními horami, Dašku čekal křest ohněm, respektive štěrkem. Poprvé sama řídila auto na Novém Zélandu a ještě k tomu po ne moc pěkné cestě. Nakonec šťastně dorazila do cíle závodu, kde na mě čekala. Samou radostí, že jsem odběhl 50 km bez hůlek, kompresních návleků, ibalginů a s podvrtnutým kotníkem, jsem padnul Dašce kolem krku a dal jí pusu s tím, že už jsem v cíli. Načež jsem pobavil povzbuzující okolí, protože cíl byl až o pár metrů dále v ohrádce, kam nakonec Daška došla. Následovalo stabilizování těla pomocí tekutin, jídla a chlazení kotníku. Byli jsme svědky také ne moc příjemných okamžiků, kdy mladá závodnice plakala bolestí způsobené křečemi, třesem, a zimnicí způsobené přehřátím a dehydratací. Po nějaké době už zase sedíme v Astře a jedeme zpět do Hanmer Springs, kde máme rezervovaný nocleh v kempu v našem Domku („přezdívka“ pro náš stan Jurek Dome 2KM). Na řadu přišla sprcha, postavení stanu a pořádné nezdravé jídlo! Za výkon jsme si dopřáli sýrovou pizzu v místní restauraci. K tomu ledovou kávu se zmrzlinou a šlehačkou a slečna si dala kolu. Příjemně strávený podvečer jsme zakončili zázvorovým pivem a bojem s otravnými Sendflies.

Druhý den ráno v Hanmer Springs prodlužujeme pobyt v kempu, tankujeme benzín a jedeme na vyhlášení výsledků. Na závodě jsem potkal další Čechy. V kempu u jezera Tennyson Milana Brodinu, který se účastnil triatlonu (kajak, horské kolo a běh) a zároveň člena novozélandského týmu v adventure race Chimpanzee a Petru Samaonovou, která si zaběhla 21 km. Petra se umístila ve své kategorii čtvrtá. Milan svůj závod vyhrál a dostal krásnou trofej v podobě biče a já se nakonec díky rozhodnutí organizátorů, kteří rozdělili náš závod do kategorií Open a Hunters (starší závodníci), dostal na třetí místo a získal tak první placku v životě. Daška má radost, já mám radost, i když mi moc nedochází, co to vlastně znamená, mít na krku medaili. Nicméně to je pro mě určitá motivace začít pořádně trénovat a zkusit se poprat s lepšími běžci. Po vyhlášení se loučíme s krajany a jedeme do kempu na oběd.

Hanmer Springs Hot Pools

Hanmer Springs Hot Pools

Odpolední program je jasný. Jdeme do termálů, v místním názvosloví „hot pools,“ kde budeme relaxovat, regenerovat a oslavovat. Začínáme v chladnějším bazénku s teplotou 36°C a postupně se posouváme do těch teplejších. Daška místo popisuje jako něco mezi Bešeňovou, Smokovcem a Aspenem. Jakmile se cítíme ze slunění a čvachtání dostatečně unaveni. Rozhodujeme se o přesun do kempu. Zde si vaříme večeři, otvíráme další zázvorové pivka a koukáme na filmy. Zvědavi na rozdíl mezi knihou a filmovým zpracováním pouštíme titul Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel. Oproti komentářům na csfd jsme naprosto zklamáni. Chuť jsme alespoň trošku spravili druhým dílem Hobbita, ovšem v polovině filmu došla v notebooku baterka a tak byl čas jít spát.

Po pondělní snídani a boji se Sendflies balíme věci a vyrážíme domů do Pohary. Cestou se zastavujeme u vodopádu Maruia, a v Murchisonu na ledovou kávu se zmrzlinou. V Motuece ještě nakoupíme zásoby za lepší peníz, nabereme německou stopařku, která dobrovolničí na festivalu Luminate, který se koná na Takaka Hill a po osmé hodině večer jsme zase zpátky v kempu. Máme štěstí, ještě stíháme Brenta a chlubíme se trofejí ze závodu. Pak už jen následuje rutina vybalování věcí a nakonec i dokoukání Hobbita.

Byl to dlouhý víkend, který jsme si pořádně užili a pěkně si u něj odpočinuli. Teď nás čeká zase týden práce a doufáme, že zase brzy nějaká legrace. Pro ty, kteří by se rádi za námi zastavili je tady informace, že zůstáváme v Pohaře až do konce února. Brent se pro mě snaží vytvářet práci a snaží se nás tady udržet, jak jen dlouho to půjde. Tak uvidíme, jak se bude celá situace vyvíjet.