BN na NZ #11: Jako doma

9.2.2015 v 6:27
Naše obvyklá snídaně

Naše obvyklá snídaně

Psáno v sobotu 7.2.2015

Minulý týden v neděli jsem přestal v kempu působit jako noční hlídač a po jednodenním volnu jsem se přesunul do role zahradníka a údržbáře Brentova domu. Daščina masérská reputace v Golden Bay jenom roste a trhá rekordy v počtu masáží za den. Zatím se drží na čísle tři. Celkově pak 9 masáží za týden.

Teprve v tomto týdnu jsme si začali zase trošku užívat. Ale začněme po pořádku. Protože se blížil úplněk, nezávazně na sobě jsme s Daškou dostali nápad držet úplňkový půst. V úterý jsme si dali „poslední večeři“ a středu strávili pouze na čisté vodě. Regulérní pracovní den jsme na výjimky přežili bez problémů. Večer mě rozbolela hlava, pravděpodobně z tepla a přidaný hlad mě donutil k pozření malého jablíčka. No ve scvrknutém žaludku se moc neohřálo, ale nebudeme zacházet do detailů. Daška půst zvládla parádně. Čtvrteční den, den před našim Dnem, jsme si s Daškou zašli do oblíbené Dangerous Kitchen na „Pepkovu“ pizzu, když už jsme drželi ten půst, tak proč se zase pořádně nenajíst. I když jim v kuchyni došlo pesto, kývli jsme na alternativu a vůbec jsme nebyli zklamáni. Já si na zapití dal Yerba Maté a Daška dvojku ryzlinku.  Včera, v pátek 6. února, jsem si v době volna užil první pádlování na kajaku. A protože nejsem žádný mořský vlk, měl jsem zprvu z moře respekt, i když jsem měl plovací vestu. Nakonec jsem se s kajakem sžil a za dvě hodinky jsem do pádloval zpátky do sedm kilometrů vzdálené Pohary. Taky můj kotník je den ode dne lepší a lepší, a tak jsem dostal nápad. Do Tata Beach pro auto, odkud jsem vyplouval na moře, si zaběhnu. Kotník necelých pět kilometrů v dobrém tempu vydržel. Z testovacího běhu mám obrovskou radost. Už zase můžu POZVOLNĚ, jak Daška přikázala, běhat. Mám tady 8km dlouhou trasu, na které se dá dobře udržet kondice a možná i natrénovat rychlost. Přemýšlím totiž nad dalším závodem. „Fun race“ na 50 km konaný v rámci závodu Northburn Station 100 miler. Bohužel pro tragickou událost z loňského léta, kdy uhořel kolega organizátorů na jedné ze stanic, závody zkrátili a nejdelší trať, která se poběží, je právě padesátikilometrová. Do konce února mám čas na rozmyšlenou. Uvidím, jestli budu moct zatížit náš rozpočet dalším startovným.

Pohara beach jednoho větrného odpoledne

Pohara beach jednoho větrného odpoledne

No a dnes odpoledne si Daška vyzkoušela kajak taky! Sice k tomu předcházelo menší drámo, ale nakonec vypadala spokojeně. Dnes jsme odpádlovali něco kolem kilometru u pláže našeho kempu. Když budeme mít delší den, převezeme kajaky k Tata Beach a proplujeme se kolem tamních ostrůvků.

Ještě před odpolední lekcí pádlování jsme se zajeli podívat na místní trh, po třech měsících zde to bylo vlastně poprvé, co jsme ho navštívili. Plno zajímavých stánků s etno oblečením, někdo dotáhnul věci z garáže a jiní zase napsali cedulku s názvem služby, kterou nabízejí.  Taky jsme v ulici Takaky potkali český pár, který na Zéland přiletěl na dovolenou. Pokecali jsme, předali rady a tipy a pak už jenom nakoupili potraviny a jeli domů.

Označení domů nemusí být nijak zavádějící. To protože za čtvrt roku v Golden bay jsme tady trošku zapustili kořeny, zvykli si na místní rytmus bytí, zvláštní lidi a vše kolem. Změnu pociťujeme hned, jakmile přejedeme Takaka Hill. I když je Motueka  malé město, shon tady je nesrovnatelně větší, a to nám moc nesedí. Nakonec nám asi stejně nezbyde nic jiného než si sbalit svých pár krabic s oblečením a ostatními věcmi, nasednout do naší Astry a vyrazit vstříc dalším dobrodružstvím. Ale pro nás asi bude Golden Bay a obzvláště Takaka a Pohara zélandským domovem.