BN na NZ #12: Velrybky a Mt. Arthur

28.2.2015 v 8:10
Summit Gordons Pyramid

Summit Gordons Pyramid

Odškrtáváme poslední dny, dalo by se říct poslední hodiny a je na mně, abych vám přiblížila, co jsme od minula zažili, viděli a okusili…

Předminulý pátek jsme se dověděli, že na Farewell Spitu, písečné kose, která odděluje celý záliv od zbytku otevřeného moře, jsou uvězněny asi dvě stovky velryb. Uvíznutí velryb na mělčině není v Golden Bay žádnou novinkou, moře je tady velice mělké a tak se taková smutná příhoda stává opakovaně i několikrát do roka. Nyní ale šlo o mnohonásobně větší počat velryb (dokonce o tom psali i na novinkách.cz) a tak jsme celý víkend sledovali výzvy k pomoci. V neděli, když jsem konečně měla volné odpoledne, jsme tedy vzali kýble, lopatku a vyrazili taky pomáhat. Když jsme dojeli na místo, došlo nám, že už není co zachraňovat. Bohužel. V sobotu večer během přílivu se podařilo část (asi 60) velrybek zachránit, zbytek odplul do velrybího nebe a to co po nich zbylo, jsme viděli už z dálky. Náladu nám trochu zvedla až procházka po písečných dunách. Stačilo zahnout z pláže směrem do „vnitrozemí“ a najednou jsme se ocitli jako někde na Sahaře. Všude kolem nás jenom písek, stříbrný a příjemně teplý. Po cestě zpátky k autu jsme ještě prozkoumali velrybí torzo z blízka, ale velice nelibá vůně nám nedovolila zdržovat se příliš dlouho.

Další velrybí zážitek na sebe nenechal dlouho čekat. Ale tentokrát více než pozitivní. Už několik týdnů mi Mike a Jackie, manželé, kteří vlastní motel, ve kterém uklízím, slibovali plavbu na jejich lodi. Ve středu odpoledne, když jsme po práci seděli v jejich kuchyni a pili kávu, přišel jejich syn Tom a nadšeně vyprávěl, jak právě viděl kosatky. Slovo dalo slovo, já zaběhla vedle k Brentovi pro Kubu a za chvíli už jsme seděli na palubě. Dojeli jsme až za Tata Islands, kde je moře hlubší a za chvíli se objevili. A další a další. Srdce bušilo, úsměv od ucha k uchu a div jsme si hlavy neukroutili. Některé byly menší, jiné mohly mít i přes 5 m, některé se držely dál, některé se vynořily přímo u lodi a pak nás podplavaly, a my jenom nehnutě čekali, jestli se nerozmyslí a nepřevrátí nás i s celou lodí. Vidět je takhle zblízka a ve volné přírodě je neskutečný zážitek. A to nemluvím o tom, že Zachraňte Willyho je moje srdeční záležitost :-).

A jsou tady!!!

A jsou tady!!!

Abychom obohatili o nové zážitky taky naše těla, rozhodli jsme se navštěvovat pravidelně hodiny jógy v Takace. Jde o nově vzniknuté studio a Emma, lektorka, nabízí za $30 neomezený vstup na všechny hodiny až do konce února, což nám perfektně vyhovuje. Po první hodině Ashtanga Vinyasa Yoga jsem se sice nemohla skoro hnout, aniž by mě nebolelo celé tělo, ale s každou další lekcí je to lepší a lepší a můžu říct, že jsme z jógy nadšení.

O víkendu, předposlední víkend v Bay, jsme měli konečně oba dva volno. O plánu jsme dlouho nepřemýšleli. Už dlouho nám, no dobře možná spíše Kubovi, ležel v hlavě Mt. Arthur a nyní jsme konečně měli dostatek času, abychom nápad zrealizovali. V pátek brzo ráno tedy nejdříve vyrážíme na hodinu jógy, a potom už směr Cobb Valley. Cestu známe, vždyť jsme tudy jeli na náš první větší výlet do hor. Auto však parkujeme o pár kilometrů níže než posledně, konkrétně u místa, kde začíná dvouhodinový trek k Asbestos Cottage a my pak budeme pokračovat dále. Plán máme jenom orientační, víme, kde se nachází záchranný shelter, kde bychom chtěli první a možná i druhou noc přenocovat, vzdálenost odhadujeme zhruba 15km, čas do tmy, tedy nějakých 10hodin. Házíme batoh na záda a šlapem.

Tady ještě vysmátá Daška :)

Tady ještě vysmátá Daška :)

Cesta je zpočátku široká, sluníčko svítí a my mírně stoupáme. Přesně ve chvíli, kdy začínám v duchu nadávat, kde ta chata je, vždyť už šlapeme skoro 2h, vykoukne chajda v celé své kráse. A to myslím doslova. Jde sice o velmi starou chatu, která nyní slouží pouze jako bivak, přesto si zaslouží označení krásná. Odpočíváme v chládku uvnitř chaty a při pojídání svačiny si čteme příběh manželů Chaffeyových, kteří tady, uprostřed lesů a daleko od civilizace, žili přes 37 let. Při čtení mi naskakuje husí kůže a některé pasáže si ještě během následujících dvou dnů několikrát vybavím. Zvláště ty, kde popisují, jak Henry běžně nosil 68kg náklad na zádech nebo ještě ve svých 78letech byl schopný nést 32kg balík cukru během dvoudenní cesty do Motueky a zpátky. Odpočatí pokračujeme dále, čeká nás sestup k Lower Junction (dolní křižovatka), kde přecházíme přes houpací most, několik kilometrů proti proudu řeky k Upper Junction (horní křižovatka), opět houpací most a poslední kilometry, které jsou skoro za odměnu – skoro po rovince, ve stínu lesa s výhledy dolů do kaňonu, kde teče neskutečně průzračná voda. Po 15 km jsme u cíle dnešního dne. Záchranný shelter jsem si představovala různě, ale ani ve snu mě nenapadlo, že se bude jednat o skalní jeskyni, kde je vybudovaná terasa s žebříkem a matracemi na spaní, ohniště, lavičky, kadibudka a to všechno u vodopádu. Pracovní název: bivak snů. Jsme tu celkem brzo a tak jsme tu první, zabíráme nejlepší místa a pomalu vaříme večeři. Po chvilce přichází Anton, Němec a později ještě pravděpodobně místní dva Kiwáci. Chvíli si povídáme, a i když je venku ještě trochu světlo, záhy usínáme.

Daška na parádním hřebeni z Gordonovy pyramidy

Daška na parádním hřebeni z Gordonovy pyramidy

Ráno probíhá klasická rutina – uvařit čaj, kaši, sbalit věci a vyrážíme. Původně jsme chtěli nechat tady všechny nepotřebné věci, nalehko vyjít na Arthura a zpátky a strávit i druhou noc tady. Nakonec ale nechceme nechávat všechny věci celý den bez dozoru, půjdeme „natěžko“ a druhou noc strávíme na Flora hut. Tím si dnešek trochu zkrátíme a zítřek prodloužíme, rovnováha je zachována:-). První větší zastávka je až Gordon Pyramid, 1489 m n. m., kam dorážíme po 2,5hodinách šlapání do kopce. Mt. Arthur máme jako na dlani, resp. měli bychom, pokud by nebyl schovaný v mracích. Tímto se mění plán, až na vrchol nepůjdeme a mně se lehce oddechne. Pokračujeme však dále nádhernou hřebenovou túrou s výhledy do hor i na moře a na křižovatce k Mt. Arthur scházíme rovnou dolů do údolí k Flora hut. Poslední kilometry k chatě jsou snad nekonečné a jsem vážně ráda, když si po 17km můžu konečně sundat batoh a odpočívat. Chata je vybavena skromně, pár postelí s matracemi a krb, ale jedná se o bivak, který je zadarmo a tudíž ani nečekáme žádný luxus a rovnou si říkáme, že si usteleme pod širým nebem.  A jak řekli, tak udělali. Nějak se ale nedaří usnout. Kolem nás pořád pobíhá pták Weka – něco mezi kachnou a slepicí. Je celkem drzá a neváhá přijít úplně k nám, což nás mírně znervózňuje, jelikož nevíme, co od ní můžeme čekat. Když zase probíhá těsně kolem nás, Kuba na ni zasvítí čelovkou, v domnění, že ji trochu vyplaší a Weka si dá pokoj. V tu chvíli Weka mění nečekaně směr a skáče přímo Kubovi do náruče. Kubův pohár trpělivosti přetekl, balíme věci a jdeme spát do chaty. Tam nám pro změnu nedají spát myši, které šramotí a snaží se najít kousek jídla a opět se nebojí přijít až těsně k nám, i když na ně svítíme čelovkou.

Ráno jsme rádi, že je ráno a nás čeká už je cca 20 km domů po víceméně stejné cestě, kterou jsme šli v pátek. Chvílema nám do toho prší, ale nějaký déšť nám nemůže zkazit výbornou náladu z perfektně strávených tří dnů na horách, mimo civilizaci v nádherné přírodě.

A jak probíhá poslední týden v kempu? Vlastně pořád stejně. Trocha práce, odpočinku, jógy, nákupy, masírování… Ve volných chvílích jsme stihli zajet k Amiti a Richovi a rozloučit se s nimi, nebo posedět u Brenta a jeho rodiny. A co bude dál? Dokončíme práci, Kuba si tady ještě pravděpodobně zaběhne malý závod, v neděli sbalíme těch pár krabic do Astry a v pondělí vyrážíme na jih. Každý se nás ptá na plán cesty a my jen neurčitě krčíme rameny, ale pravděpodobně to bude po ose Takaka – Wesport – Arthur Pass – Hokitika – Franc Josef & Fox Glacier – Mt. Cook – Queenstown. Jaké to bude ve skutečnosti a co všechno zažijeme, je ve hvězdách. Víme jen to, že Golden Bay je nádherné místo, kde jsme potkali spoustu skvělých a milých lidí a že se sem můžeme vždycky vrátit.

Držte nám palce a my se zase při nejbližší příležitosti ozveme.