BN na NZ #13: Vyrážíme na jih

5.4.2015 v 5:54
Kdo najde na fotce králíka má zlatého bludišťáka

Kdo najde na fotce králíka má zlatého bludišťáka

Je to přes měsíc, kdy jsme vám o sobě naposled dali vědět. Za ten měsíc se toho hodně událo a určitě nikdo není zvědavý na dlouhou slohovou práci neurčitého stylu. Proto budeme dopisovat vše, co se událo, po částech v určitých časových horizontech. Nyní ale začněme tam, kde jsme skončili.

Po kulohlavcích a kosatkách jsme jógovali do poslední chvíle a já si ještě zaběhnul místní triatlon. Protože nejsem dobrý plavec, spíše výborný neplavec, volil jsem variantu týmového triatlonu, kdy každý z členů vykonává jednu disciplínu. Byl jsem favorizován do role nejrychlejšího běžce závodu a doplňoval jsem rodinný klan Harwoodů, tedy Hamishova tátu a sestru. V naší kategorii do čtyřiceti let jsme vyhráli první místo, dostali jsme diplomy a místo cenných kovů, každý z týmu obdržel nějakou tu cenu v tombole. Daška měla poslední směnu v motelu u Jackie a Majka, kde se s ní velmi krásně rozloučili, až nás to všechny trošku mrzelo. V neděli odpoledne jsme už jenom dobalili věci, tak abychom v pondělí 2. března 2015 zahájili naši cestu na jih.

Rozloučení s kempem proběhlo v poklidném duchu. Bohužel jediný s kým jsme se rozloučili osobně, byla jenom Di, recepční kempu. Brent s Del vezli dceru s vnoučaty na letiště do Nelsonu. V Takace jsme si ještě koupili kávu v Wholemeal Café, měli jsme ji vůbec poprvé za celou dobu v Takace, k Jackienimu zákusku, který Daška dostala, a pak už vyrážíme přes kopec směr Motueka.

V Motuece zahajujeme zásobovací nákup a pak už nadobro opouštíme Tasman/Nelson region. Protože jsme se ještě před naším odjezdem z Golden Bay domlouvali s našimi známými Terkovou a Kubíkem, že se potkáme na cestě, zhodnocujeme naše trasy a vzájemné polohy, a jedeme rovnou do freedom kempu s názvem Nelson Creek Campsite. Tady kromě Voteplováků kempují jejich známí Terka a Michal. Večer trávíme u ohně, kde probíráme naše zážitky z dosavadního cestování a dělíme se o tipy na výlety. Ráno mírně krape a po snídani nám ještě Voteplováci dávají přednášku nad mapami a průvodci. Pak už děláme společnou fotku a my s Daškou vyrážíme po vlastní ose.

Kdo uhádne, proč se jim říká "palačinky"

Kdo uhádne, proč se jim říká „palačinky“

První bod našeho výletu jsou Pancake rocks (Palačinkové skály). Tento útvar je vytvořen erozí z usazeného sedimentu na pobřeží. Neustále bičovaná skála západním větrem a rozbouřeným Tasmanovým mořem nechala vzniknout krásné podívané, ovšem za určitých podmínek. Pokud je moře obzvláště rozbouřené a jste na místě za kulminačního bodu přílivu, můžete být svědky podívané u takzvané Blow hole. Pod tlakem naháněná mořská voda do skalního systému se tříští o skaliska a vodní tříšť je vyfukována skalisky do výšky. Bohužel jsme tento úkaz neviděli na vlastní oči. Ještě si dáváme krátkou procházku Truman trekem původním porostem na pláž a zpět. Po procházkách jsme začali řešit otázku dnešního noclehu. Protože jsme neměli odvahu přespat na místě, kde to není povoleno, hrozila pokuta $200, raději jsme se nakonec ubytovali v nedalekém kempu, kde jsme si mohli uvařit jídlo v kuchyni a dát si sprchu. Vše se neslo v duchu: Učíme se cestovat.

Békačka v Arthur's passe

Békačka v Arthur’s passe

Středeční den jsme pojali v duchu přesunu. Astra jede výborně a díky své barvě si vysloužila druhé jméno Mustikka (z finštiny, borůvka). Ještě jednou projdeme „palačinky“ a pak už jedeme do Greymounthu, kde tankujeme, zásobujeme se jídlem a nezbytnostmi a dále pokračujeme do Arthur’s passu. Jednoho ze tří nejvyšších, autem průjezdných, sedel. Po příjezdu následuje rutina kontroly počasí a možností výletů v DOC (Department of Conservation) centru. Bohužel předpověď na další dny nebyla nejlepší, a tak jsme se ještě teď vydali podívat na vodopád s názvem Devil’s punchbowl waterfall. Užíváme sluneční paprsky pozdního odpoledne a zvažujeme možnosti dnešního noclehu. Právě, když si pročítáme návod, jak se platí v DOC kempech za ubytování uslyšíme z procházejícího hloučku češtinu. Vysmátá holčina pozdraví anglicky, načež já rázovitě odpovídám, „Nazdár!“ To zabralo a dostali jsme pozvání k večernímu táboráku s kytarou v nedalekém freedom kempu. S Daškou jsme si dlouho nezabékali, a tak pro dnešní večer bylo jasno. Nechali jsme studování návodu plavat a vydali se za rozvernou skupinkou. Po chvíli zjišťujeme, že máme společné známé. Nejvýraznějším pojítkem celé české osady je Petr a Helča, zejména protože mají hudební nástroje, kytaru a flétnu, a zpěvníky. Během večera vzpomínáme na kamarády v Česku se kterými, jsme kdy společně békali. Spát jdeme v dobrém rozmaru až po půlnoci. Ráno nás čekalo vyměňování kontaktů a rozpuštění osady. Někteří zamířili směr Christchurch, jiní dále na jih po západním pobřeží a nás čekal výšlap na Avalanche Peak.

Daška ala horalka

Daška ala horalka

Ráno slibovalo krásné výhledy, ale když jsme vystoupali nad údolí, od západu začaly přicházet mraky. Postupně zaplavovaly údolí a vrcholky okolo. Nakonec se zatáhlo úplně a začalo pršet. Místy se na chvíli zastavujeme, protože mraky a vítr komplikují orientaci a neradi bychom šlápli do prázdna. Za slunečného počasí horní část hřebene musí být úžasná. Nám ale hora ukazuje svou temnější tvář, ale prostředí i tak má své kouzlo. Cestou potkáváme Španěly, Francouze ale i pár Čechů. Nakonec jsme se probojovali až na vrchol, o který se dělíme s jedním papouškem Kea. Chudák je zmoklý a nikam se mu moc nechce letět. Pochoduje kolem nás a nevědomě si od Dašky vyslouží i kousek slané tyčky značky Havlík, evidentně mu šmakovala. Po chvilce nahoře se otáčíme a stejnou cestou scházíme na parkoviště. Dvouhodinový déšť nám dodal absolutní pocit čistoty a oddálil potřebu sprchy minimálně o dalších 24 hodin. Jako na potvoru se po příchodu k autu vyčasuje a zase svítí sluníčko. Převlíkáme se do suchého a jedeme směrem Castle hill, oblast, kde by podle předpovědi mělo být zítra lepší počasí pro případné výletování. Téhož odpoledne přijíždíme do nádherného freedom campu u jezera Pearson. Stavíme stan a v jeho závětří vaříme večeři a užíváme odpočinku. Večer začíná pršet a nepřestává až do rána.

Hurá HOKITIKA

Hurá HOKITIKA

Je pátek 6. března a my máme vodní postel. Když Daška ťapká na podlážku stanu, zpět se ozývá šplouchání. Naštěstí kluci z Kunčic pod Ondřejníkem dělají své řemeslo poctivě a my zůstali v suchu. Všechno rychle naházíme do auta, kde i posnídáme banana bread (něco jako banánová buchta) a vyrážíme směr Castle hill. Nicméně nejedeme na výlet ale za signálem. Zjišťujeme počasí, já odepisuju na registrační emaily Moravskoslezského gekona a taky nechtěně vybíjíme baterku našeho auta. V okamžiku, kdy se chceme vydat zpátky na cestu, naše Astra nemá dostatek šťávy na nastartování. Zachraňuje nás chlapík z místní správy, kdy nás připojí kabely k jeho Hiluxu a my startujeme. Hurá! Jedeme! Příští zastávka Hokitika, kde se ubytováváme v místním motelu pro baťůžkáře (backpackeru). Věšíme a sušíme stan na zábradlí schodiště a po zabydlení vyrážíme do města. Občas ještě sprchne, ale to není nic oproti dnešnímu ránu. Procházíme městečkem na pláž, kde hledáme zélandský nefrit a užíváme výhledy na rozbouřené moře. Večer v backpackeru zálohujeme fotky a já dostávám od Dašky dárek, šňůrku na krk s pravým nefritem, k dalšímu společné strávenému měsíci na naší cestě životem. No a co další den? Na ten si budete muset zase chvíli počkat. Teď se ale mrkněte na fotky ;)