BN na NZ #14: Západní pobřeží

9.4.2015 v 9:41
Tady měla být ta akvamarínově modrá řeka

Tady měla být ta akvamarínově modrá řeka

Tak se společně opět vrátíme kousek v čase, abych mohla pokračovat ve vyprávění o našem cestování. Je sobota 7. března a my se budíme do stále trochu upršeného rána. Celou noc vydatně pršelo, tak nás dolárky utracené za možnost spát v suchu a teple vůbec nemrzí. Během spakování všech našich šesti krabic zpátky do auta se však počasí konečně umoudřuje, a i když to v té chvíli ještě nevíme, tak to nejhorší (co se týče počasí) máme za sebou. Plán dnešního dne je opět takový poloviční – nejdřív Hokitika Gorge, pak směr Franz Josef Glacier a dál se uvidí.

Celkově je to naše cestovaní pojato velice volnomyšlenkářsky. Jedeme, kam se nám zachce, a zastavíme, kdykoli vidíme něco pěkného. Pevný plán neexistuje. Orientační plán je pak tvořen pomocí tzv. Visitor centre a I-site (něco vy smyslu informačních center), která jsou v každém větším městě nebo turistické oblasti. V praxi to vypadá tak, že Kuba mi na požádání zastaví, já tam naběhnu, nadšeně posbírám mapičky a letáčky a potom, na základě hezkých fotek a předpovědi počasí, tvoříme plán pro dnešní den.

Tímto způsobem se jako první zastávka stává Hokitika Gorge. Fotky v průvodcích a letáčkách mluví samy za sebe: neuvěřitelně nádherně akvamarínově modrá řeka tekoucí skalnatým korytem, přes který vede houpací most. Paráda, jedem. V letáčcích už ale nepíšou nic o tom, že pokud dva dny s prominutím chčije, tak se modrá řeka mění v klasickou šedě zakalenou. No nic. Jelikož tu tedy není nic k vidění, otáčíme se a míříme dál na jih. Po cestě nám volají Helča a Petr (H&P), noví kamarádi z Arthur Passu kteří už jsou u ledovců, zda se k nim připojíme z neděle na pondělí na známý Copland track. Na chatě by měly být přírodní Hot pools, tedy horké prameny a tak nadšeně přikyvujeme a následně online bukujeme chatu.

Bez komentáře

Bez komentáře

Odpoledne přijíždíme k vesničce Franz Josef. Ve Visitor centru zhodnotíme možnosti a volíme hodinovou procházku k čelu ledovce Františka Josefa. Taky se dovídáme informaci, že Copland trek je kvůli dešťům zavřený, ale jelikož už dneska odpoledne neprší a předpověď je dobrá, tak bude pravděpodobně zítra ráno trek otevřen. Že máme když tak ráno počkat na parkovišti na začátku treku na rangera a ten nám řekne co a jak. No, uvidíme. Teď ale vyrážíme směr ledovec. Těšila jsem se jak malé děcko, jelikož jsem takhle z blízka nikdy žádný ledovec neviděla. Popř. jsem na něm rovnou stála a nebylo poznat co je ledovec a co normální sníh. Ale tohle mělo být něco jiného. Už kousek od parkoviště se začaly objevovat cedule, kam ledovec před několika tisíci lety sahal. Nejvýmluvnější ale byla poslední cedule, kde byl vyobrazen rozdíl mezi rokem 2008 a 2012. Tehda to byl ještě pořádný macek, teď to je proti tomu spíš takový crcek. Ale i z toho „crcku“ co zbyl, člověk cítí, jakou ten ledovec měl a stále má sílu. Chvíli se kocháme a snažíme si představit, jak to tady vypadalo před několika lety, a pak už míříme zpátky k autu a dále na jih směr Fox Glacier. To je takový větší brácha tady Franty Josefa. Na něj ale už dneska nemáme čas. Pokračujeme ještě kousek dál k začátku Copland treku, po cestě vaříme narychlo večeři a pak už se opět shledáváme s H&P. Vzhledem k tomu, že v okolí není žádný freedom ani ne-freedom kemp, zapíchneme to dneska nadivoko na parkovišti na začátku treku. Parkoviště není přímo u cesty a po bližším prohlídnutí zjišťujeme, že už tady kempují dokonce další dva stany. S klidnějším svědomím tak zalézáme tentokrát do nitra naši Astry a těšíme se na zítřek.

Ráno se budíme do prosluněného dne. Začíná klasická rutina vaření snídaně, přebalování věcí a kolem desáté v plné polní vyrážíme. Na rengera nečekáme, kdo ví v kolik či zda vůbec přijde. Čeká nás údajně 18km a 7 hodin chůze k Welcome Flat Hut, kde budeme dneska spát, ale počítáme, že to zvládneme rychleji. Cesta je víceméně nenáročná a vede převážně lesem podél řeky. Zpestření zajištují především houpací mosty. Jednak je v tu chvíli výhled do celého údolí, druhak ono se to vážně hodně houpe :-). S Helčou necháváme jít kluky popředu a my dvě tak máme dostatek prostoru si povídat o všem možném i nemožném.  Díky kecání to nakonec utíká velice rychle a příjemně, a za necelé 4,5 hodiny stojíme před chatou. A to nám navíc endomondo ukazuje, že jsme ušli přes 20km.

Hot pools!

Hot pools!

Chata rozhodně patří k těm nejkrásnějším, které na NZ jsou. Nově postavená se čtyřmi oddělenými ložnicemi, což je rozhodně lepší, než spát v jedné místnosti pro 30 lidí. V přízemí pak velká společenská místnost a místo k vaření. To vše obklopeno horami Sierra Range. Teď už ale hurá do plavek. Asi 100m od chaty na nás čekají zasloužené Hot pools! Díky přírodním horkým pramenům tady vznikly tři kaskádovité bazénky (nebo spíš takové větší louže) s teplotou vody 38-40°C, ve kterých se člověk může rochnit tak dlouho, jak se mu zachce. Nebo spíš tak dlouho dokud ho nesežerou otravné mušky sendflies. Když cítíme, že jsme z té horké vody dostatečně utahaní, vracíme se do chaty. Tam po chvíli překvapivě dochází i kamarádi Michal s Terkou, se kterýma jsme se seznámili hned první večer naší cesty, a tak trávíme večer v příjemné společnosti.

Druhý den se nám nechce hned zpátky dolů k autu a tak po snídani vyrážíme nalehko ještě kousek dál od chaty nahoru. Cesta totiž pokračuje přes sedlo Copland Pass (2150 m n. m.) až do národního parku Mt. Cook. Takové ambiciózní plány zase nemáme, končíme asi po 30min u břehu řeky, kde máme krásný výhled na okolní kopce a ledovce. A jelikož sluníčko docela peče, po chvilce už se koupeme nahatí v řece. I když slovo „koupat“ je asi přehnané. Spíš se tak ošplouchneme, někdo více, někdo méně. Přece jen je to řeka z ledovce :-). Příjemně osvěžení se vracíme zpět k chatě, poobědváme něco malého a pak už nás čeká stejná cesta dolů k autu. Kousek před parkovištěm ještě stihneme posledního nahatého „šploucha“ v řece a jsme dole.  Jelikož má být zítra pořád hezky, volíme společný přesun zpátky ke Fox Glacier, resp. k Lake Matheson, odkud má být krásný výhled na Mt. Cook a Mt. Tasman. Teď je ale už skoro tma a tak u jednoho freekempu vaříme společně večeři a příjemně utahaní zalézáme po chvilce do našich obytných aut.

Snídaně s takovým výhledem

Snídaně s takovým výhledem

Ráno popojíždíme rovnou k jezeru a při snídani pozorujeme ty obrovské kopce před námi, které se pomalinku vymaňují z mraků. Když si uvědomíme, že je před námi 3000 výškových metrů, občas i zapomene polykat ovesnou kaši a jenom tak tiše koukáme s myšlenkami bůhvíkde…

Poté se na chvíli s H&P loučíme. Oni míří dál po pobřeží na jih, my se tady ještě budeme chvíli flákat a večer se snad sejdeme v Jackson Bay. Dáváme si teda kolečko kolem jezera, poté dopolední kávička v místní kavárně a pak ještě kratší výlet k ledovci Fox.

K večeru pak dojíždíme za H&P do Jackson Bay. Je to takové malá rybářská vesnička, skoro na konci světa, dál už je pak jenom neobydlený Fiordland. A jelikož se tu nedá dělat nic jiného než rybařit nebo koukat na rybaře, jak rybaří, my jako vegetariáni, volíme druhou možnost a večer se bavíme tím, že koukáme, jak se Petr snaží rybařit.

Ve středu pak definitivně opouštíme West coast, teda západní pobřeží. Dalo by se tu teda strávit mnohem více času, zvlášť pokud vyjde zázrakem počasí. Nás už to ale táhne dál… A o tom zase příště:-)