BN na NZ #16: Fiordland

3.5.2015 v 11:37
Papoušci Kea, měli jsme štěstí a na jednom místě byli 3

Papoušci Kea, měli jsme štěstí a na jednom místě byli 3

Naše březnové měsíční cestování se přehouplo do druhé půlky a nás čeká pomyslný „highlight“ Nového Zélandu -  Národní park Fiordland. Sem většinou vedou první kroky nadšených turistů a je snadné odhadnout proč. Země fjordů a jezer vytvořená činností ledovců během doby ledové láká svou unikátní geologií, deštnými lesy, florou a faunou zástupy jak baťůžkářů tak (otravných) Japonců. Nám to však náladu nekazí, jelikož jsou před námi 4 slunečné dny, což je skoro zázrak, a my chceme navštívit aspoň to nejslavnější, co místní NP nabízí. Zbytek si musíme nechat na jindy….třeba na příští rok:-).

V úterý odpoledne přijíždíme do městečka Te Anau u stejnojmenného jezera, poslední místo, kde je signál, obchody a benzínka. Dál už je divočina:-). Kromě návštěvy Visitor centra se tu však moc nezdržujeme a pokračujeme po silnici Milford Road dále. Párkrát zastavujeme, abychom se pokochali nádhernou krajinou, a k večeru přijíždíme na jedno z posledních míst, kde se dá podél cesty kempovat. Začíná klasická rutina vybalování věcí, stavění stanu a vaření večeře. Tentokrát však za pořádné zimy. I když je teprve půlka března, tady na jihu a v horách je už podzim v plném proudu. V péřových bundách a následně péřových spacácích je nám však brzo příjemně. Navíc má ten mráz jednu nedocenitelnou výhodu. NO SENDFLIES! Celý Fiordland si tak užíváme téměř bez jediného kousance těch otravných mušek, což je takový malý zázrak číslo dvě:-).

Nad jezerem MacKenzie

Nad jezerem MacKenzie

Na středeční den máme v plánu druhou půlku Routeburn treku. Autem přejíždíme asi na 12km vzdálené parkoviště The Divide a opět jenom s lehkým batůžkem vyrážíme. Cesta ze začátku vede jak jinak než buší, ale i tak se nabízí pár výhledů do údolí. Cestu nám zpestřilo „hejno“ tří horských papoušku Kea, kteří nám ochotně asi dvacet minut pózovali na dosah ruky. Po třech hodinách docházíme k chatě a nádhernému jezeru MacKenzie, kde dáváme sváču. Pak ještě vystoupáme nahoru na hřeben vedoucí k Harris Saddle, kde jsme posledně končili. Na víc už bohužel nemáme čas a tak to pomalu otáčíme zpět k autu a do kempu.

Čtvrtek je den D. Alespoň pro mě. Na dnešní ráno máme zabukovanou plavbu po Milford Sound – 16km dlouhý fjord, který je se svou horou Mitre Peak asi nejznámější lákadlem celého Fiordlandu. Naše loď vyráží v devět a nás čeká přes 60km serpentin, takže vstáváme brzy. Chvíli předtím, než chceme vyjet z kempu, nás však zastavuje německý pár. Měli zaplacenou stejně jako my ranní plavbu, ale jejich auto stávkuje. Zkoušíme všechno možné, ale jejich autobaterka toho už pravděpodobně měla hodně za sebou a ranní mráz ji moc nepřidal. Po 15 minutách je s lítostí opouštíme a vyrážíme, abychom všechno stihli. Jak nakonec dopadli, netušíme…

Mitre Peak, Lion a Elephant

Mitre Peak, Lion a Elephant

Už samotná cesta autem k Milford Sound je zážitkem. Radujeme se s krásného počasí a výhledy neberou konce.  Asi 20 km před cílem se najednou před námi zvedá obrovská skalní stěna, ve které je vysekaná 1200m dlouhá díra, kterou Kiwáci (Novozélanďané) hrdě nazývají tunelem. Úplně bezpečně to nevypadalo, ale projeli jsme v pořádku. Pak už bylo jenom otázkou chvilky, kdy jsme dojeli na parkoviště, vyzvedli palubní lístky, nalodili se a vypluli. A jaký že je teda ten slavný Milford? Nádherný! Celá plavba měla asi hodinu a půl, dojeli jsme až k ústí do Tasmanova moře, viděli jsme lachtany Forsterovy a celou dobu jen nevěřícně koukali kolem sebe. Celí omámení se pak ještě chvíli potulujeme v okolí přístavu a přilehlé minivesničky, užíváme si nádherné počasí a pak vyrážíme zpátky. Cestou se ještě zastavujeme u několika vodopádů, opět úspěšně míjíme odbočku ke Gertruda valley, což nás trochu mrzí a k večeru už kempíme u jezera Te Anau. Po večeři sedíme na pláži ještě dlouho poté, co slunce zapadne za kopečky…

Luxmore hut v celé své kráse

Luxmore hut v celé své kráse

V pátek nás čeká opět „trochu“ pohybu – Kepler track. Náš třetí z tzv. Great walks. Celý trek má přes 60km a klasicky se chodí 3-4dny. Velkou výhodou je to, že tvoří okruh a tak existuje pár bláznů, kteří si tento trek s oblibou zaběhnou za jeden den. Ať už v rámci závodů The Kepler Challange konaných každoročně v prosinci (btw. beznadějně vyprodaný minimálně na rok dopředu), nebo jak Kuba, jen tak…třeba dneska:-). Já takové ambice nemám a pro dnešek se spokojuju s výšlapem k Luxmore Hut, vzdálené asi 15km, a zpět. V deset ráno se na parkovišti rozloučíme a pak už pokračujeme každý svým tempem. Cesta vede nejdříve kolem jezera Te Anau a asi po hodince chůze začínám stoupat lesem. Ve chvíli, kdy začínám v duchu nadávat, kde ta chata je, vždyť už šlapu přes dvě hodiny, se najednou objevuje ukazatel, ale hlavně, hlavně se mění charakter cestičky. Jsem na hřebeni, obloha téměř bez mráčků a rozhled na všechny strany. Rázem měním tempo, není kam spěchat, naopak se snažím užívat si každý metr. Jako ve snu vysmátá od ucha k uchu docházím k chatě. Po svačině se mi nechce hned dolů a tak ještě rychle vybíhám asi kilometr nad chatu, odkud je ještě hezčí výhled na celou hřebenovku a v duchu závidím Kubovi, který tam někde v dálce běží:-). Pak už nezbývá nic jiného než sejít dolů k autu a čekat až se mi ten blázen jeden uběhaný vrátí:-). Nakonec ho vyzvedávám na bližším parkovišti, čímž si ušetří posledních ne tak záživných 10 km a asi hodinku času. Podle výrazu tváře je mi hned jasné, že je především z hřebenové části stejně nadšený jak já a užil si to na sto procent (i když mu to dalo asi trochu více zabrat:-)). Skvělý den zakončujeme večeří v pizzerii a teplou sprchou. Co víc si přát…?

Sobotní ráno je přesně podle předpovědí zakaboněné. A má se zakabonit ještě více, tak zvedáme kotvy a míříme ještě níž na jih (ano, stále ještě nejsme úplně dole). Jak se nám to líbilo si přečtete zase příště…