BN na NZ #17: Jižněji to už nešlo!

15.5.2015 v 2:52
Maják na Waipapa point

Maják na Waipapa point

Jedeme do finále! I když se nám moc nechce, po čtyřech úžasných slunečných dnech se počasí začíná kazit a tak je nejvyšší čas opustit Fiordland a zamířit dál. Viděli jsme sice jenom zlomek z celého Fiordlandu, ale stálo to za to a i teď, po téměř dvou měsících, mám v živé paměti všechny vzpomínky…

Ale kam dál? Čekají nás poslední čtyři dny vyhrazené pro cestování, poté bychom se měli hlásit kousek od Wanaky na wwoofing (práce za ubytování a stravu). Wwoofing jsme si domluvili ještě z Golden Bay jako takový styčný bod po cestování, dát se trošku do kupy, odpočinout, vyprat:-), a hlavně se rozmyslet co budeme dál dělat… to je ale ještě daleko. Nyní máme víceméně dvě možnosti: a) zpátky na sever k Mt. Cook National Park, nebo za b) pokračovat dále na jih a po pobřeží až k Dunedinu. Jako obvykle to počasí rozhodlo za nás a jelikož za deště bychom z Mt. Cooku asi moc neměli, vyrážíme na jih. Jupí, zase na cestě.

Sobotní den tak trávíme odpočinkově/automobilově s několika zastávkami: Nejdřív zastavujeme a procházkujeme u jezera Manapouri jako poslední rozloučení s Fiordlandem, obědváme na pláži u Monkey Island a pak už přijíždíme k Invercargillu. Kromě infocentra a kafíčka se tu však moc nezdržujeme, město jako každé jiné, a jedeme dál na jih k Bluff. Bluff je nejjižnějším vývozním přístavem Nového Zélandu. Po chvilce jsme ale trochu zklamání, když si uvědomíme, že se nejedná o nejjižnější místo Jižního ostrova. Cvakneme jednu fotku z kategorie „pro maminky“ a jedeme dál. Do free kempu na začátku tzv. Catlins dojíždíme tak akorát, abychom za světla uvařili večeři, a pohodový večer trávíme v „kufru“ naši Astry koukáním na Tajný život Waltera Mittyho:-).

Lvoun na procházce.. takový trošku medvěd no..

Lvoun na procházce.. takový trošku medvěd no..

V neděli nás čeká zmiňovaná Catlins Costal Drive, pobřežní cesta s četnými přírodními zajímavostmi, útesy, vodopády, plážemi, pojmenovaná podle jednoho z prvních statkářů z 19. století. Prvním zastavením je tedy maják na Waipapa Point. Při procházce po pobřeží málem zakopneme o lvouna. Vzbuzuje respekt, i když jen tak spokojeně odpočívá, natož když se probudí a začne si to překvapivě rychle mašírovat po pláži. Já se utíkám schovat do bezpečné vzdálenosti, Kuba je odvážnější aneb co by pro fotku neudělal, že jo:-). O pár kilometrů dál se nachází Slope Point a naše přání, dostat se na nejjižnější místo Jižního ostrova, kam se dá dojít pěšky, je splněno. Dál na jih už je jenom Antarktida…. Po cestě dál zastavujeme u Curio Bay, významné nejen pro zkamenělé zlomky 160 miliónů let starého lesa, ale také pro častý výskyt tučňáků. Na ty máme však smůlu, jelikož jsou k vidění především za soumraku. Nevadí, jedeme dál, další zastávka – McLean Falls, dvaadvacetimetrový vodopád, a hned potom dvacetimetrové Purakaunui Falls, které však ve srovnání s vodopády z Fiordlandu působí jaksi prťavě:-). Na další pokračování už pro dnešek nemáme sílu, dáváme si kafe v jedné z místních hospod, kde mezi štamgasty působíme celkem nepatřičně, a pak už kempíme kousek dál u krásné pláže.

Otago Peninsula a Pacifik panorama

Otago Peninsula a Pacifik panorama

Další den se jedeme podívat k Nugget point a jednomu z nejfotogeničtějších majáků vůbec, a tím se rozloučíme s Catlins a míříme tentokrát po východním pobřeží na sever k městu Dunedin. Tamní budovy se řadí k nejpozoruhodnějším a architektonicky nejzajímavějším v zemi. To je fakt, ale jinak jsme městem spíš trochu zklamáni, zejména díky davům hlučných Japonců. Projdeme se centrem a chvíli zevlujeme u nádražní budovy, která se jim teda povedla. Na památky a muzea nás ale moc neužije a tak využíváme slunečného počasí a míříme protáhnout si nohy k Otago Paninsula, poloostrůvek s nádhernými výhledy a žádnými turisty. Večer trávíme opět v freedomkempu na pobřeží a sníme o tom, být zase na někde na horách…No jo, to jsme celí my….:-)

Ohromné úsilí vyfotit pár šutrů na pláži mezi stovkou turistů

Ohromné úsilí vyfotit pár šutrů na pláži mezi stovkou turistů

A je tady úterý, poslední den. Pokračujeme na sever a naše první kroky vedou k Moeraki Boulders. Několik velikých kamenných valounů roztroušených po pláži, ke kterým se, díky jejich tvaru téměř dokonalé koule, váže několik legend. Ať to bylo jak to bylo, místo má své kouzlo. Nikam nespěcháme, dáváme si kafe v místní kavárně a přemýšlíme kam dál. Po cestě zpátky do vnitrozemí se nabízí několik zastávek: Nejdříve zastavujeme u Anatini whale fossil site, kde, jak napovídá název, vidíme ve skále zkamenělé kosti velryby. Při představě, že tady dosahovalo kdysi moře, dostává celé místo zvláštní atmosféru. Stačí popojet o pár kilometrů dále a najednou se ocitáme v Narnii. Jsme totiž u Elephant Rocks, místo s několika obřími vápencovými bouldery údajně připomínající slony, a taky místo, kde se částečně natáčel film Letopisy Narnie. V nás toto místo probouzí energii a tak pobíháme, skáčeme a blbneme mezi jednotlivými šutry. Posledním zajímavým místem, které ten den navštívíme je Maerewhenua Maori rock-art. Připomínka toho, jak tímto údolím kdysi dávno putovali kmeny Maorů. Teď už je ale čas najít místo, kde budeme spát. Projíždíme několik free-kempů, které jsou po cestě, ale ze žádného nemáme dobrý pocit. Nakonec dojíždíme až k Omaramě a tak si říkáme, že když už jsme dojeli až tu, tak můžeme rovnou dojet až k jezeru Pukaki a aspoň z dálky si prohlídnout Mt. Cook, který by měl být od tamtud vidět.

Daška v Narnii

Daška v Narnii

Mt. Cook už jsme sice jednou viděli z West Coast, ale to, co jsme uviděli tady, nám vyrazilo dech. V poslední zatáčce před jezerem se najednou před námi objevil v celé své kráse a my jsme se samým překvapením zmohli jen na „wow“. Nikdy jsem neviděla takový „kopec“, který by budil tolik respektu jako tady Cook. Chvíli jsme jen tak stáli u břehu, ale prázdný žaludek nás nakonec rozpohyboval. Zaparkovali jsme na jednom free-kempu hned u jezera a začali vařit. Lepší místo pro poslední večeři jsme si nemohli přát. Ve chvíli, kdy jsem do hrnce dala téměř všechny zbylé zásoby jídla, přišla zpráva od paní, ke které jsme měli zítra (tj. ve středu) nastoupit na wwoofing. Prosila nás, zda bychom mohli dojet až v pátek. Při pohledu na Mt. Cook a možnost strávit další dva dny na tak úžasném místě, jsme nadšeně souhlasili. Při dalším pohledu, tentokrát ale na sebe navzájem, jsme usoudili, že pokud máme ještě dva dny cestovat, chtělo by to teplou sprchu:-). Balíme vaření a rychle se přesouváme do nedalekého placeného kempu a usínáme s představou, jaký bude Mt. Cook zblízka…