BN na NZ #18: Aoraki/Mt. Cook

8.6.2015 v 1:28
Jezero Pukaki a výhled na Mt. Cook

Jezero Pukaki a výhled na Mt. Cook

Je načase to naše cestování dovést do šťastného konce. Tak tedy: Je středa 25. 3. a my se budíme do trochu zataženého rána. To nás však nemůže rozhodit, před námi jsou tři bonusové dny našeho cestování, které si chceme užít v Aoraki/Mt. Cook National Park. Největší novozélandský alpský park s nejvyššími kopečky. Zautomatizovanými pohyby tak vaříme snídani, čaj, kafe, balíme stan a pak už honem honem za tím „naším Cookem“. Avšak jen co odbočíme k Mt. Cook Village, spěch nás opouští. Může za to výhled, který se nám nabízí: modré jezero Pukaki a nad ním tyčící se Mt. Cook, jehož zasněžené bílé stěny kontrastují se stříbrně šedivou oblohou. Plán zní jasně: Teď už není kam spěchat…

Aoraki a jeho bratři

Aoraki a jeho bratři

První zastávkou je Mt. Cook Village a místní Visitor centre, které nás velice mile překvapí a to nejen relativně dobrou předpovědí počasí, kterou tady zjistíme, ale taky svými prostory. Visitor centrum tady slouží jako takové menší muzeum věnované čemu jinému než horolezectví. Pro teď to jenom narychlo prosvištíme a pak už vyrážíme dál do údolí. Cesta končí parkovištěm a kempem. Dál už jsou jenom kopce. Parkoviště je celkem plné, naštěstí stanů je minimum, takže si rovnou zaplatíme noc a vybereme nejlepší místo k postavení stanu. Dál už se moc nezdržujeme, převlíkáme se a vyrážíme na easy pětikilometrovou vycházku do Hooker Valley. Nejprve míjíme památník věnovaný všem, které si tyto hory navždy připoutaly k sobě. Chvílí jen tak mlčky stojíme a vnímáme tu zvláštní atmosféru, která zde panuje, ale pak už opět vesele pokračujeme dále do údolí řeky Hooker. Zpočátku je Mt. Cook dobře ukrytý za dalšími kopci, jakmile se ale dostaneme přibližně do půlky, najednou je před námi. Jeho Maorské jméno je Aoraki, neboli Ten, který proráží mraky. Každému musí být v tu chvíli jasné proč. Máme pocit, že ty tři tisíce výškových metrů, které se před námi zvedají, nevedou jenom k mrakům, ale rovnou někam do nebe… Cesta končí u ledovcového jezera Hooker, kde se chvíli flákáme a kocháme a pak se vracíme stejnou cestou zpátky. Odpoledne se začne zvedat vítr a tak už nikam nepospícháme. Užíváme si pohodičku zachumláni v péřových spacácích, popíjením čaje, posloucháním šumění větru i praskání seraků, povídáním si a hraním Lodí. Existuje lepší recept na skvělý večer?:-)

Takový ranní rutinní bordel

Takový ranní rutinní bordel

Druhý den ráno po vydatné snídani balíme stan a přesouváme se zpátky k Mt Cook Village, konkrétně do Visitor centre.I když na muzea nás moc neužije, tady jsme si to zamilovali, a několik hodin tu uteklo jak voda. Spousta informací, fotografií, filmů, dobových exponátů, kdy si jen stěží dokážeme představit, jak v „tom“ a s „tím“ dokázali lézt. S myšlenkami zatoulanými ještě stále někde na horách a v minulosti, se přesouváme kousek dál do stylové kavárny. A když říkám stylové, tak opravdu stylové: dřevěné obložení, staré dobové fotografie a plakáty, tibetské vlaječky, pohodlné křesílka s výhledem do celého údolí. Výborné kafe a borůvkový muffin už byl jenom třešničkou na dortu. Příjemně naladěni se jdeme protáhnout na další vycházku k Red Tarns. Podobná kochací vycházka jako Hooker valley, avšak tentokrát více do kopce a tím pádem skoro bez turistů. Odpoledne se přesouváme autem kousek dál k Tasman valley. Od parkoviště je to krátká procházka k vyhlídce na celé údolí, Tasmanovo jezero a ledovec. Zabíráme perfektní místečko s kameny poskládanými tak, že tvoří dokonalou sedačku a představení může začít. A co je na programu? Přece naše myšlenky a fantazie, když se snažíme představit si, jak je celé jezero a ledovec nad ním veliké. Když odhadujeme, jak vysoko dosahoval ledovec před desítkami, stovkami nebo miliony let. Když si uvědomujeme, jak jsme proti přírodě malincí a pomíjiví… Po hodně dlouhé chvíli se vracíme zpátky do přítomného okamžiku. Pak už je jenom otázkou času, kdy pomalu scházíme dolů a míříme tam, kde tento „kochací“ výlet začal – kemp na břehu jezera Pukaki. Koukáme na mračna, která víří kolem vrcholků hor, a vaříme skromnou večeři z posledních chudých zásob, přesto se cítíme sytí…

Panorama Tasmanova jezera a ledovce

Panorama Tasmanova jezera a ledovce

Mocné ráno u jezera Pukaki s výhledem na Aoraki

Mocné ráno u jezera Pukaki s výhledem na Aoraki

Pátek, dvacátý šestý den na cestě, den poslední. Snídáme společně s milým českým párem, který jsme náhodou potkali předešlý den na parkovišti. Vyměňujeme si informace a zážitky a pak se stejně rychle, jak jsme se seznámili, zase loučíme. Oni míří na sever, my na jih. Náš plán je jednoduchý: Clay Cliffs. Po chvíli jízdy autem jsme na místě a jdeme prozkoumat tyto skalní útvary pěkně zblízka. Chvíli se motáme v úzkých uličkách, a když nás to přestane bavit, jedeme dál. Po cestě ještě zastavujeme na odpočívadle na oběd – kombinace toast+miso+tahini+pesto je stejně nesmrtelná jako samotné ingredience, které vydržely po celou dobu v autě bez úhony i napříč absence ledničky. Paráda:-) Doporučujeme! Dojíždíme tedy poslední zbytečky a pak už pomalu ale jistě Wanaka. S Ruth, naší hostitelkou pro následující týden jsme domluveni na pátou hodinu odpolední. Zbylý čas tedy vyplňujeme kávičkou a vzpomínkami na právě ukončený měsíční výlet. Jsme utahaní psychicky, fyzicky i finančně, ale taky šťastní, spokojení, trošku moudřejší, zkušenější a hlavně plní úžasných vzpomínek. Neviděli jsme ani zdaleka všechno, zato jsme viděli místa, o kterých jsem ani nesnila. Sečteno podtrženo, za nás dobrý…:-)

V podvečer přijíždíme k Hawea Flat. Vesnička na kraji Wanaky pojmenována podle nedalekého jezera Hawea. Po chvilce nacházíme dům a po další chvilce i samotnou Ruth. Když jsme ji poprvé spatřili, v duchu jsem si říkala, že je to taková milá, tichá babička. Více jsem se mýlit nemohla. Milá sice je, babičkou je taky, ale jinak do konceptu „babičky“ vůbec nezapadá. Ve svých skoro sedmdesáti letech je stále velice akční. Kayakuje, do loňského roku i lezla ve skalách, chodí po horách, stará se o svůj krásný dům a velkou zahradu, schází se s přáteli, cestuje po celém světě. Takhle nějak si představujeme aktivní stáří:-).

A nám tedy začíná další wwoofing! A opět více než spokojený. Spolu s námi „woofují“ ještě další dva Francouzi, čímž je to mnohem zábavnější, jelikož trávíme spoustu času společně. Začínáme pracovat kolem osmé, kolem desáté je oblíbená čajová přestávka a po dvanácté obědváme a končíme. Kuba venku zahradničí, omývá barák vodní pumpou nebo natírá venkovní kontejner. Já zavařuji, uklízím a masíruji Ruth. Večery trávíme u výborného jídla povídáním si s Ruth a skládáním puzzle. Co víc si přát? :-) Hlavní důvod, proč jsme si naplánovali woofing je však abychom měli čas najít si práci a bydlení na následující půl rok. Jak se ukázalo, dny utíkají až moc rychle a my stále nemáme nic jistého a začínáme být trochu nervózní. Navíc začala zlobit naše milovaná Astra. Občas prostě stávkuje a nestartuje… Achjo.

Ráj na Hawea Flat

Ráj na Hawea Flat

Věci se daly do pohybu až ve čtvrtek. Jeli jsme se podívat na první nabídku bydlení. Dvouložnicový byt, který je součástí většího domu, kde žije švédsko-novozélandská rodina. Nemuseli jsme se dlouho rozmýšlet, na první pohled jsme se zamilovali. A další dobrá zpráva přišla hned vzápětí, kdy jsem byla pozvaná na víkend na pohovor na práci maséra v místním wellness studiu. Jupí!

V pátek, přesně po týdnu tedy opět balíme všech šest krabic zpátky do kufru Astry, loučíme se s Ruth, a přijíždíme na naší novou adresu – Wanaka. O tom, jak jsme se zabydleli, hledali práci a trápili s autem ale zase příště…