BN na NZ #20: Zima a jeden rok na Novém Zélandu

9.12.2015 v 23:50
Daška šlape na Roy's Peak - podzim

Daška šlape na Roy’s Peak – podzim

Čas nám tady utíká opravdu rychle! Od posledního reportu z Wanaky uteklo téměř PĚT MĚSÍCŮ!!! Důvodem není ani tak, že by nebylo o čem spát, ale spíše to, si najít čas a začít psát. Navíc, s mou psací prokrastinací to šlo dvakrát hůře. Tímto se omlouvám všem netrpělivým čitatelům našeho novozélandského dobrodružství.

Teď ale popořádku. Daška skončila psaním o podzimu a načala zimu v plném proudu. Dny se rapidně zkrátily a tudíž i energie ze sluníčka se tolik nedostavovalo, abychom byli nějak více aktivní i přes tmavé podvečery. Já na Caltexu sloužil odpolední a tak jsem měl většinu denního svitu pro sebe, což dávalo příslib možnosti skitouringu (skialpu) a Daška naopak masírovala o sto šest, takže jsme se potkávali ráno a večer. Když už jsme u té zimy, tak teploty byly velice rozličné, nejnižší klesaly přes noc k -8°C, přes den na sluníčku jsme pak měli i 18°C. S nízkými teplotami ale přišlo i úskalí vstávání z vyhřátých peřin.

Towers Ridge kousek za Treble Cone

Towers Ridge kousek za Treble Cone

Pokud se podíváme na technickou stránku zateplení novozélandských obydlí, pak je na evropské poměry nedostatečné, a pokud máte dobře zateplený barák a dvojité skla v okenních rámech, pak ony rámy jsou z hliníku, který nádherně přenáší vnější mráz dovnitř domu. Bylo běžné, že nám v koupelně namrzala okna, a když bylo opravdu nejhůře, tak i v obývacím pokoji. Daška tyto patálie řešila péřovým vybavením. Postel byla doplněna o její péřový spacák a snídaně byla konzumována v péřové bundě.

Kromě práce jsme si i užívali, respektive já si užíval. Zatímco Daška hibernovala a až na pár výletů, např. na Roy’s peak, jakékoliv venkovní sportovní aktivity sabotovala, já si pořídil skialpové vybavení. Mé víkendy uprostřed týdne pak byly věnovány právě „lyžování.“ Lyžování je v uvozovkách, protože zezačátku to jako lyžování moc nevypadalo. Z celé zimy jsem měl asi 10 celodenních výletů a z toho pokus o jednu sólo túru na Black Peak, která však dopadla „nevyvrcholením,“ jak by řekl náš kamarád z horolezeckého oddílu Radim Pyško. Ačkoliv Daška velice vytrvale odolávala zimním radovánkám, jednou přece na kopci byla. Ten den jsem se vykašlal na skialpy, poprosil kamaráda, který pracoval nahoře na Cardroně o možnost slevy na permanentce, půjčili snowboardy z půjčovny a vyrazili jsme. Výsledkem byl krásně strávený den na kopci. Kromě outdoorových aktivit jsme se také věnovali józe a Daška sebrala všechnu sílu a odvahu a začala regulérně lézt na místní stěně.

Občas se sjedeme lajnou

Občas se sjedeme lajnou

S koncem zimy se dny prodlužovaly, s Daškou začínáme zase běhat a užívat si teplých dní. Krásné dny občas kazí silný západní vítr, a El Nino, který způsobuje nedostatek srážek. Je před koncem září a my v Queenstownu podáváme žádost o pracovní a partnerské víza. Se štěstím se někdy v polovině října po lezení na skalách dozvídáme, že našim žádostem bylo vyhověno a smíme zůstat další rok, tedy do 15. 10. 2016! Tolik radosti jsme měli. Od té doby se vypařilo napětí, z toho co s námi bude, jestli budeme muset prodat všechny věci a opustit zemi nebo budeme moci krásám Wanaky i nadále propadat.

Ani se nenadáme a dny vyplněné prací, kolem, během, lezením, turistikou, jógou a slackline, utíkají stále rychleji. Zpestřením byla nečekaná možnost se na hodinku proletět nad jezerem a místním národním parkem v malém letadýlku. 7. Listopadu je to přesně rok, co jsme přistáli v Christchurchi na Novém Zélandu a začali nový život. Pár dnů na to na stejné letiště přistává ségra a 17.11.2015 ji bereme pod křídla a vezeme na jih do Wanaky. Tady pro Verču začíná nový život a trochu otloukání, ale zvládá to, takže se asi neztratí.

Jarní výstup na Roy's Peak a něčí výškový rekord! :)

Jarní výstup na Roy’s Peak a něčí výškový rekord! :)

To, jak žijeme náš sen, si můžete prohlédnout v obsáhlé fotogalerii níže.

A takhle nějak může vypadat jaro ve Wanace