BN na NZ #4: První lezení a hory

1.12.2014 v 9:01
Rich leze projekt obtížnosti 27 ve svých 50ti letech..

Rich leze projekt obtížnosti 27 ve svých 50ti letech..

Předešlý týden byl slunečný, pracovní a také sportovní. Na začátku týdne jsem se domluvil s Richem, že se připojím k němu a mládeži na jejich středeční lezení. Rich učí Jaspera a pár jeho kamarádů bezpečnosti, uzlům a lezení na skalách. Po práci jsme sbalili vše potřebné a jeli lézt do Paynes Ford rock climbing area. Počasí bylo super, menší i větší skalky byly krásně stíněny lesem a místní vápenec mě překvapil krásnou strukturou. Na zahřátí jsem si vytáhnul krátkou 17ku (převod mezi klasifikacemi zde) a pak se objevil Tuda, mladý fyzioterapeut, který zná Riche a vzal mě na něco delšího a těžšího. Pro začátek mi vytáhnul 18ku (6+ UIAA), ať si navyknu na místní poměry. Další už jsem tahal sám. Po lezení jsme se ještě vydali na místní koupání na řece Takaka. Místo je úžasné. Břeh lemuje vymletá skála, ze které se dá skákat anebo lézt mohutným převisem těsně nad hladinou řeky. Naneštěstí jsem čistokrevný suchozemec a teplota vody mě ani trošku nelákala.

Na konec týdne jsme si pak začali plánovat další výlet okolím. Dali jsme na rady Riche a Amity a směřovali jsme kola naší Astry do Cobb Valley. Ještě před sobotním odjezdem jsme kontaktovali Juraje a Andrejku, jestli by nechtěli jet s námi. Po menší konzultaci, plní entuziasmu, slíbili svou účast.

Cobb Power Station

Cobb Power Station

Rich nám ukázal své mapové království, vylovil dvě mapy pro danou oblast a popsal možnosti výletu. Ve skrytu duše jsem doufal, že bychom mohli vyjít i na Iron Hill, ale pro neúprosnost počasí jsme měli pouze zkrácenou výpravu. Ale abych nepředbíhal. V sobotu po obědě, toasty s misem, tahini a pestem, jsme se vydali na jih. Ve tři hodiny jsme na křižovatce Takaka Highway a Cobb Valley Road a čekáme na přeskopečné Juraje a Andrejku. Mezitím pořádně sbalíme batohy a vzápětí jsme kompletní. Jedeme dvěma auty s tím, že až bude možnost, jedno odstavíme a druhým dojedeme až na poslední parkoviště. Minuli jsme Cobb Power Station (vodní elektrárnu) a její horní nádrž. Nakonec jsme dojeli až na poslední parkoviště ve dvou autech. Bereme krosny na záda, kontrolujeme knihu výšlapů, podle které zjišťujeme, že by na chatě, kam míříme, mělo být 6 osob. Z internetu víme, že je na chatě 12 míst. Čili jsme v pohodě a vyrážíme na naši túru. Procházíme lesem a cesta příjemně ubíhá. Nakonec se dostáváme na rozmezí náhorních plání, kde se velké stromy tak trošku srazily a připadáme si jako ve světě přerostlých bonsaí. Nakonec opouštíme i toto pásmo a naše tváře bičuje silný vítr a slabý déšť.

Meditace nad kávou

Meditace nad kávou

Když přicházíme na chatu, zjišťujeme, že zbývá obsadit poslední čtyři postele. Vaříme kávu v našem novém frenchpressu, následuje kuskus s fazolemi a pak už jenom pohoda a užívání si tepla chaty a pohledem ven na pěkně škaredé počasí. Probíráme přítomné časopisy a s přítmím zaléháme do druhého patra poschoďových postelí a užíváme si saunu a vzpomínáme na „kalhotkovou teplotu“ naší milované Tatranky. Ráno se budíme s prvními. Bohužel Kiwi lovec a jeho družka dělají rachot a tak budí zbytek osazenstva chaty. Pomalu vaříme kávu a snídani, balíme věci. Velké batohy necháváme v chatě, jejíž jméno je Sylvester Hut, a vyrážíme na malou procházku k Sylvester Lakes. Ráno ještě sněžilo a vítr dosahoval v nárazech rychlosti k 50km/h. Počasí se trošku uklidňuje, nicméně na Iron Hill můžeme zapomenout, neboť je v mracích a leží na něm ještě dost sněhu. Hloupost se neprojevila a tak jdeme zpět do chaty. Já se loudám na zádi celé výprava a fascinován okolím mačkám spoušť našeho fotoaparátu. Na chatě ještě uvaříme další kávu a už pomalinku vycházíme k autům. To co nám nahoru trvalo přes hodinu a půl, scházíme za hodinku. Počasí se s nadmořskou výškou také mění a po chvíli shazujeme ohřívací vrstvy. S auty absolvujeme opět klikatou cestu zpět do civilizace a tam, kde jsme se sešli, se s Jurajem a Andrejskou i rozcházíme. Další výlet prý mají na svědomí oni a máme přijet za nimi. Prý si Takaka Hill užili už dost a absolvovat ho znovu nechtějí J.

Daška a Lery, zdravíme domů!

Daška a Lery, zdravíme domů!

V neděli večer jsme měli ještě menší adrenalinovou vsuvku. Prchání před mladým volem, se kterým sdílíme společný prostor naší Jurty a jeho pastvy. Prostě mu hráblo a vydal se nás postrašit. Asi nemám toreadorské předky, neboť jsem Dašce zavelel, utíkej a spolu s ní proskočil elektrickým ohradníkem, před kterým se mladý vůl naštěstí zastavil. Z této lapálie jsem obdržel naražený zadek, když jsem při vehementním couvání přerazil smeták, který byl podpěrou pro terč na střelbu vzduchovkou. Daška utrpěla pouze psychickou újmu a tak musíme monitorovat pozici stáda čtyř krav a jednoho vola, a podle toho volíme vstupní/výstupní variantu do inkriminované oblasti.

Dnes, v pondělí si Daška taky vydělala dalších $40 a já absolvoval pohovor na místo nočního pracovníka v kempu. Snad jsem zapůsobil a místo dostanu. I když práci budu začínat až 26.12. Je velice zvláštní, že u nás chystáte všechno na Vánoce a my tady máme pocit, že je květen.

Držte nám palce, ať se nám pořád daří a zase se ozveme v dalším blogu a teď mrkněte na to, jak to vypadalo na našem výletě.