BN na NZ #5: Stěhování

11.12.2014 v 0:56
Maorské řezby na začátku treku na Taupo poit

Maorské řezby na začátku treku na Taupo poit

Dneska je to měsíc, co jsme dorazili celí vykulení do Takaky a začali woofovat. A po čtyřech týdnech dneska poprvé píšeme z nového místa. Ale všechno postupně…

Jak Kuba naznačil v minulém článku, předešlý týden nám začal docela úspěšně. V pondělí jsem si vymasírovala další zlaťáčky a Kuba měl první pohovor na práci. A hned druhý den se ukázalo, že zapůsobil dobře. Byli jsme zrovna na cestě na menší výlet po okolí, když mu jeho budoucí šéf volal, že místo je jeho. Jupí.

A kam že jsme měli namířeno? Jelikož bylo krásné odpoledne, tak jsme se hned po práci převlékli, sedli do auta a zajeli asi 30km ke vstupu do nejmenšího ale údajně jednoho z nejhezčích národních parků Nového Zélandu – Abel Tasman National park. Tam mimo jiné začíná asi hodinová procházka na magické místo Taupo Point, místo, kde chtěl Abel Tasman jako první objevitel Zélandu zakotvit. Domorodí Maorové ale byli jiného názoru a ubili k smrti čtyři jeho námořníky. Tasman si to poté rozmyslel a raději odplul (toť něco málo k historii:-) ). Cesta z parkoviště vedla chvíli nejprve lesem, ale poté jsme pokračovali po nádherných plážích. Museli jsme ale šlápnout do kroku. K výletu jsme si vybrali zrovna čas přílivu a nevěděli jsme, jak vysoko se může zvednout hladina moře. Některé úseky u skalnatého břehu už suchou nohou nešly projít a museli jsme to obejít více lesem. Situaci neulehčil ani turista, kterého jsme potkali v protisměru, když jsme se blížili k pomyslnému cíli a nabádal nás k pospíšení si. Když jsme se rychle vyškrábali na malý kopeček, ze kterého vlastně ani nebyl výhled, otočili jsme se na patě a pospíchali zpátky. Jak jsme se ale dozvěděli posléze od domácích, to nejhezčí jsme neviděli. Za tím malým kopečkem se ukrývá ještě jedna malá pláž s malým skalním ostrůvkem. Tak aspoň máme důvod k další návštěvě.

Exteriér housetrucku před a po

Exteriér housetrucku před a po

Ve středu pak šel Kuba opět lézt a pomalu se blížil konec pracovního týdne a také konec našeho prvního wwoofingu. Po čtyřech týdnech byl housetruck, jurta i okolí změněno k nepoznání. Housetruck dostal nový venkovní nátěr, nový koberec a podlahu a zbaven snad stoleté špíny. Z jurty už nebyl domov pavoučků a skladiště nepotřebných věcí, ale stala se plnohodnotným místem k žití, a zahrádka vypadala prostě jako zahrádka. Náš pobyt jsme tedy zakončili velice příjemnou páteční večeří a poté nastalo loučení. I když jsem se těšila na nové místo, překvapivě jsem byla docela naměkko. Zvykli jsme si na ten dům plný rámusu a lidí… Někdy to sice (hlavně pro mě kvůli mé omezené schopnosti komunikace v angličtině) bylo docela náročné, ale rozhodně to stálo za to. Wwoofování je hlavně ze začátku skvělá volba, jak se rozkoukat v novém světě/městě. Nemusíte skoro nic řešit, neutrácíte a přitom máte každé odpoledne volné (záleží, jak se na začátku domluvíte). Doporučujeme všemi deseti.

V pátek večer se tedy přesunujeme do Cliftonu, malé vesničky hned vedle Takaky. Máme to blíže do „města“, na pláž, i Kuba do budoucí práce. Se Scottem, našim novým domácím, jsme se už dopředu dohodli na podmínkách: budeme mít jeden pokojík v jeho domku, kde bydlí ještě s jednou kamarádkou Ionou, která si tady taky pronajímá jeden pokojík. Koupelna a kuchyň je společná, a jelikož nemáme zatím moc práce, tak budeme pro něj opět 2-3h wwoofovat a tím si snížíme nájem na polovic a o jídlo se dělíme. Tím zase snižujeme náklady na minimum, což je pro nás, jako nezaměstnané, docela zásadní.

Scott je starší pán, který provozuje akupunkturu a zajímá se o východní medicínu s důrazem na správnou životosprávu a slíbil mi, že mi pomůže získat klienty pro mou fyzioterapeuticko/masážní kariéru. Navíc se od něj můžu leccos přiučit.  Oproti Amitinému domu je tady však najednou až moc velké ticho a klid takže jsme rádi, že Jiřík a Andrejka nám na víkend naplánovali další výlet a my tak můžeme vypadnout a trochu si utřídit myšlenky.

Balíme bágly otravováni Sandflies a smradem zdechlého divočáka

Balíme bágly otravováni Sandflies a smradem zdechlého divočáka

V sobotu ráno tedy balíme naše trekingové/kempovací vybavení a po zastávce v obchoďáku vyrážíme přes pověstné serpentiny Takaka Hill směr Motueka. Tam přesedáme do Jirkového auta, nabíráme ještě kamaráda Kubu a jedem. Další zastávka – Mount Richmond Forest Park. Na parkoviště dorážíme až lehce před šestou večerní. Mám z neznámé cesty a blížící se tmy lehké obavy. A cedule s nápisem, že na chatu, která je naším dnešním cílem, jsou to 4 hodiny, mi moc nepřidává. S jedinou myšlenkou, že co mě nezabije, to mě posílí, hážu batoh na záda a šlapem. Nejdříve furt do kopce, poté nekonečný traverz. Nakonec trasu dlouhou cca 8km s převýšením přes 700m zvládáme i s přestávkami za 2,5h a před námi je vysněná chatička. Tam potkáváme dva kluky, Australana a Němce, ze kterých se vyklubali příjemní společníci. Převlékáme se do suchého, vaříme večeři, čaj, povídáme si a po jedenácté zalézáme do spacáků.

Ráno se budíme do lehkého deště, čímž jsme donuceni změnit plán a místo výstupu nalehko nahoru na Mt. Richmond balíme věci a scházíme rychle k autu. Cestou na parkoviště jsme totiž dole v údolí přejížděli přes menší potok, který se však během deště může rychle změnit ve velkou řeku. Naštěstí déšť asi po 45min ustává a cesta zpět do civilizace je bez potíží. Po cestě ještě zastavujeme na „kochačku“ na pláži u Pepin Island, kde dojídáme zbytek svačiny a pak už jen hurá domů.

Večer ještě se Scottem a Ionou dolaďujeme podrobnosti wwoofovaní a pak už spát. Čeká nás teď několik týdnů v Cliftonu a jsem zvědavá, jaké zážitky přinesou…

Daška