BN na NZ #8: Dovolenkáris

3.1.2015 v 5:29
My a jezero Rotoiti :)

My a jezero Rotoiti :)

Úterní den 23.12. byl pro nás zlomový, Daška šla ráno do práce a já uklidil náš pokoj. Scottovi přijeli další wwoofeři, japonský pár, který přiletěl z Hawaie. Odpoledne začíná Hawai nám! Všechny naše věci jsou sbaleny v autě, já ještě dodělávám nějaké všeci na Scottově webu a po obědě s Daškou vyrážíme na náš vánoční výlet – dovolenou. Štědrý den jsme totiž chtěli strávit na horách a tak padla volba na Nelson Lakes Reservation, Mount Robert a Angelus Lakes. Sbaleni v autě a zapnutým rádiem prožíváme reklamu na svobodu. Věděli jsme, že tímto výletem se zase posouváme někam dále a stáváme se samostatnými. Po výletě budeme mít oba s Daškou práci a kopu volného času, ale nepředbíhejme.

Po zastávce v Motuece, kde jsme „protrpěli“ vánoční nákupní horečku, jsme večer přijeli k jezeru Rotoiti, jednomu z Nelsonových jezer. Užíváme si příjemnou atmosféru a klid okolí. Se stmíváním řešíme náš nocleh. Přejíždíme do asi 15 minut vzdáleného FREE Kempu. Bohužel přilehlý kačák je ležením našich milovaných sendflies, které jsou velice zarputilé v pojídání lidí. Naštěstí máme Bushman. Australský repelent, který docela spolehlivě funguje. I když slabší jedinci nedokáží snést jejich poletování kolem obličeje. S Daškou máme menší krizi zapříčiněnou těmito malými létajícími živočichy. Naštěstí trudomyslnost zaháníme, nikoliv míčem, ale magnetickými Loděmi, které jsme dostali od naší Zlaté Hany. Děkujeme! J První spaní v autě na rozkládací posteli dopadlo dobře, škoda, že karimatky nemají dostatečný tlumící efekt a tak jsme se místy otlačili. Brzy ráno nadcházejícího dne přejíždíme zpět k jezeru Rotoiti, abych pořídil pár kýčovitých obrázků jezera v ranním oparu. Místo jógy, anebo ranní rozcvičky jsme si zvedli tep vyhrabáváním auta ze štěrkové pláže. Nakonec jsme auto zachránili a užili si rozbřesk i snídani na tomto pěkném místě.

Ale šlapeme dále

Ale šlapeme dále

Dalším bodem našeho výletu byl výšlap s přespáním na hoře Robert. Předtím, než jsme se ale vydali na cestu, jsme se zastavili v místním informačním centru nasát nějaké ty informace. Protože jsme od Scotta dostali vrácený týdenní nájem o výši $80, tak Daška dostala nápad, že bychom penízky mohli využít k ubytování na chatě Angelus. Dáváme se do řeči s místní paní informátorkou, která nás moc netěší. Na náš požadavek, jestli je možnost ubytování odvětila, že chata je plná a zbývají pouze dvě kempovací místa.  Jelikož se náš Ježíšek zasekl na celnici v Aucklandu, byli jsme bez stanu. Po bojové poradě a srozumění paní informátorky s naší situací rezervujeme tzv. camping site – budeme spát pod širákem. Paní informátorka na nás nevěřícně kouká a zároveň upozorňuje, že teplota může klesnout až na +1°C! Asi neví, že jsme Češi a že máme velmi dobré spacáky. S Daškou si pomalu začínáme připomínat hlášku tureckého přítele z Tatvanu: „Crazy Czech people!“ S lístkem potvrzující rezervaci kempingového místa vyfuníme s naší Astrou na nejvyšší parkoviště pod Robertem. Balíme všechny nezbytné věci, včetně fungl nového hrnce s nepřilnavou povrchovou úpravou za $15! To víte, společně se stanem je na celnici i kempingový hrnec a hrát si na Mr. Beana ve scénce, kde si vaří kávu přímo do pusy, se nám prostě nechce. J

Postavili jsme si sněhuláka, když je ten Štědrý den

Postavili jsme si sněhuláka, když je ten Štědrý den

Sbaleni se vydáváme na půldenní výlet. Podle návěstí, šestihodinovou trasu začínáme v deset hodin dopoledne. Na uvítanou si dáváme zig-zag pěšinku s největším převýšením celé tratě. Pomalu se z lesa dostáváme na hranici buše, až nakonec stojíme na vrcholu u Relax shelteru, přístřešku, který je umístěn na začátku hřebene, který postupně celý prostoupíme. Kousek od přístřešku si dáváme odpočinek a malou svačinu. Ve chvílích žvýkání si užíváme příjemný chladivý vánek a výhledy do okolí. Jezero Rotoiti už však nevidíme. Nevím jak Daška, ale já byl unesen celou cestou a tak spoušť fotoaparátu dostala pořádně zabrat. Barevné hrátky stínů mraků, modravé oblohy, šedivé a červené sutě a zeleného porostu jsou úžasné. Cesta příjemně ubíhá, i když se to samé nedá říct o ušlé vzdálenosti. Před námi se objevují sedýlka, za kterými doufáme, že uvidíme vysněnou chatu. Nakonec v protisměru potkáváme trempa, který nám upřesňuje vzdálenost k našemu cíli. Moc nás nepotěšil, protože sedlo, na které ukázal, mělo značit půlku cesty a začátek těžšího terénu. V horolezecké terminologii se jednalo o suťoviště a místy „dvojkové“ lezení.  Daška, coby kamzičí mládě si s terénem docela hravě poradila, i když bylo vidět, že se na nás podepisuje únava. Nakonec vyšplháme až do výšky kolem 1800 m n.m. a pak už dorazíme do posledního sedla, ze kterého vidíme jak jezera, tak i chatu Angelus. Dolů už to je kousek a cedule na dně údolíčka označující zbývající vzdálenost 150 m, které bychom měli ujít za pět minut, mě zkrátka rozesměje. Po necelých pěti hodinách s Daškou shazujeme krosny na terase chaty a začínáme odpočívat. Ten den na chatě spí i 14 členná skupina výletníků, která si zaplatila poznávací aktivní zájezd Novým Zélandem. Ze skupiny se s námi dává do řeči sympatický Rumun, žijící v Kanadě. Jednoznačně tenhle člověk baví celou skupinu a rozdává radost všem na potkání. My taky přidáváme trošku k pozitivní náladě, to když vytahujeme náš fungl nový hrnec a začínáme vařit štědrovečerní večeři  – rajská polévka s kuskusem J. Podvečer příjemně utíká, ale s přicházejícími mraky začínám mít obavy o náš nocleh. Nakonec nás únava a chlad donutí k přesunu dovnitř chaty. Vaříme další čaj a sedíme u stolu s anglány Jamesem a Helen, které jsme potkali na treku. Nakonec se u našeho stolu objeví i správci chaty s tím, že chtějí vidět naše rezervace. Ukázali jsme náš permit k pobytu a na otázku, který ze stanů je náš, jsme se jenom usmáli a oznámili, že spíme pod širákem. Součástí kontroly rezervací byla i statistická otázka, zabývající se původem návštěvníků. Naše odpověď, že jsme z České republiky rozjela zábavnou diskuzi na téma českých turistů. Prý několik dní před námi chatu navštívil chlapík české národnosti, který v horách strávil DEVĚT dní na treku. Pro Zélanďany to je docela nepředstavitelné být tak dlouho mimo civilizaci a tahat veškeré jídlo s sebou, a tak se všichni na trati tohoto poutníka ptali chatařů, jestli toho Čecha viděli a jaký byl. My s Daškou jsme další případ českého outdoorového ducha. Když jsem si postěžoval, že se mi zasekl stan na celnici, tak nám správci, v případě velké nepřízně počasí, nabídli přenocování v jídelně chaty, ale podle předpovědi se má večer vyjasnit a pršet má až další den odpoledne. Se setměním uleháme do trávy do spacáků a doufáme, že nebude pršet. Někdy v noci se probouzím do hvězdné oblohy a tak se snažím nastavit foťák na časosběr. Teplota neklesne níž než na šest stupňů Celsia a tak se v našich spacácích i trošku potíme.

Camp site v raním slunci

Camp site v raním slunci

Ráno vstávám s rozbřeskem, měním vybitou baterku ve foťáku a jdu zase rušit nádherné ticho cvakáním závěrky. Poletováním z místa na místo a s foťákem na krku zabíjím dvě hodiny a v sedm vyzvedám Dašku v pelechu. Balíme věci, ani rosa nebyla, a jdeme snídat. O půl deváté opět v plné polní vyrážíme do sedýlka a údolní trasou scházíme na parkoviště. Horní část naší trasy je krásná. Bystřinu, která rozděluje údolí na dvě půlky, musíme Xkrát přeskakovat a Daška i jednou brodit. Čím níže jsme, tím více přibývá buše, až nás nakonec úplně pohltí. Cesta nebyla zrovna taková, jakou bychom si představovali a tak nás pochod docela ubíjí. Místem, kde najdeme trošku klidu je Speargrass hut, chatička, která naznačuje necelou půlku cesty na parkoviště. Nakonec po šesti hodinách máme dobojováno a ještě jednou se potkáváme s naším rumunským přítelem.

Slunce peče a my bychom uvítali sprchu. A tak jsme začali hledat místo na kempování. Nakonec chceme využít možnost kempu s teplou sprchou u jezera Rotoiti. Bohužel mají plno a tak jsme přijali výzvu okoupat se v jezeře a ubytovat se někde v kempu, klidně bez vody. Voda v jezeře byla docela v pohodě a osvěžující. Nakonec v odpoledním horku jedeme, s mezipřistáním u většího z Nelson Lakes, do freekempu u „dálnice“ na naši cestě domů. Ve stínu stromu stavíme naši Astru, vaříme večeři a díky našich milovaných mušek hrajeme lodě v rozpáleném autě. I druhé přespání naše rozkládací postel zvládla a tak bych testování považoval za úspěšné. Ráno hledáme místo, kde si můžeme uvařit kafe a dát si snídani. Nakonec vše řešíme cestou a den je pojat automobilově. Ještě v Motuece uděláme velký nákup jídla a všeho, co bychom mohli v kempu potřebovat.

Wainui Falls

Wainui Falls

Odpoledne již přijíždíme do Pohara Beach Top 10 Holiday Parku, kde týž večer začínám svou první směnu. Brent nás přivítal s otevřenou náručí a sdělil, že mu spadl obrovský kámen ze srdce, že jsem se nerozmyslel. Dostal jsem dvě pracovní trička a s Daškou jsme se nastěhovali do našeho karavanu. Je pátek odpoledne 26.12. a my začínáme další etapu našeho pobytu na Novém Zélandu. Kemp je součásti sítě Top 10 Holiday park, docela luxusně vybavené kempy po celém Zélandu. Máme tedy k dispozici čisté sprchy s teplou vodou a plně vybavené společné kuchyňky. Sobotu trávíme zabydlováním a v neděli nám přijela vzácná návštěva z Motueky – Andrejka a Kuba. Počasí nám však moc nepřálo a tak jsme uskutečnili jenom menší výlet k Wainui Falls – asi 20m vysoké vodopády. Silnější zážitek ale spíš máme z přechodu přes lanový (velmi) houpací most. Večer jsem šel do práce a zbytek koukal na české filmy a popíjel novozelandské víno a pivo.

Doteď je to tady super, nestrádáme a pořád máme co dělat, takže se omlouvám za opožděný report J. Teď se můžete pokochat fotkami z výletu a těšit se na další naše dobrodružství!

Myslíme na vás Lery & Daška.