BN na NZ #9: Život v Golden Bay

7.1.2015 v 3:44
Pohara Beach, tohle máme vedle kempu

Pohara Beach, tohle máme vedle kempu

Od minulého pondělka jsme najeli na náš nový život poloprofesionálních rekreantů se vším všudy. Denní režim se teď skládá z vyspávání (někdo zaslouženě po noční, někdo jen tak:-)), lehkého protažení těla ať už ve formě ranní jógy nebo s kýblem a hadrem v ruce v rámci práce uklízečky, přípravy a následné konzumace lehkého obědu v podobě povětšinou toastů, odpoledních volnočasových aktivit, případné masírování (bohužel ne sebe navzájem ale klientů), večeře, a Kuba jde poté do práce a mě čeká samostudium.

Z volnočasových odpoledních aktivit tohoto týdne stojí za zmínku vyzvednutí našeho Ježíška v podobě dlouho očekáváného balíku z ČR. Když jsme si totiž spočítali, kolik tady stojí outdoorové a horolezecké vybavení a kolik stojí zaslání balíku z ČR na NZ, neváhali jsme a poprosili Kubovou ségru Verču, aby se jedno prosincové dopoledne vydala s 13kilovou krabicí na pobočku DHL. Balík se proletěl téměř po celém světě a po týdenní zastávce na celnici v Aucklandu doputoval až sem do Golden Bay. S radostí jsme tedy vybalili stan a horolezecký vercajk, a s ještě větší radostí horalky, jesenky a Havlíky. Po chvíli ale nadšení opadlo, když jsme zjistili, že u stanu chybí tyčky a kolíky, které máme doma zvlášť:-). No, tak se Verča projde na DHL ještě jednou:-).

A když už máme veškeré lezecké vybavení a bydlíme ve vyhlášené lezecké oblasti, vyrazili jsme s Kubou poprvé společně na skály. A to hned na Nový rok. Kuba už tady lezl s Richem, tak věděl, co nás čeká. Cesty všech obtížností, všechny hezky zajištěné a popsané. To bych ale nebyla já, abych si stejně nezanadávala, že mi to prostě nejde:-). Každopádně to byl zážitek a doufám, že Kuba se mnou ještě neztratil trpělivost a zase mě vezme s sebou.

Silvestrovský večer s Brentem, nejlepším šéfem!

Silvestrovský večer s Brentem, nejlepším šéfem!

Pokud se divíte, jak to, že zatím není zmínka o novozélandských Silvestrovských oslavách, vysvětlení je zde – žádné velké oslavy se nekonali. Lépe řečeno, my se jich neúčastnili. Kuba pracoval, já jsem za ním přišla před půlnocí, přiťukli jsme si džusem, dali pusu a koukli na ohňostroj. Kuba pak pokračoval v usměrňování rozdivočelých partiček a já se ještě prošla po pláži. Víceméně den jako kterýkoli jiný. Dobrodružství pokračuje, netřeba dělat tlustou čáru za rokem 2014…

A dobrodružství pokračovalo hned v pátek, kdy měl Kuba první zasloužené volno, výletem do Abel Tasman National Parku. Tento park už jsme navštívili jednou kratší vycházkou k Taupo Point, nyní však nastal čas na něco delšího. A to doslova. Po nastudování mapy jsme zvolili cca 25km okruh v nejsevernější části národního parku. Vyhneme se tak jednak větší části turistů, kteří tento park v hojném počtu navštěvují a druhak spaní v předražených chatách, a zároveň však nepřijdeme o nic, co tento park nabízí.

Pláž Totaranui a začátek našeho zkráceného pobřežního treku v národním parku Abela Tasmana

Pláž Totaranui a začátek našeho zkráceného pobřežního treku v národním parku Abela Tasmana

Vyrážíme tedy nalehko krátce po jedenácté z kempu Totaranui, kam jsme dojeli asi po půlhodince jizdy. Zde právě už většina turistů jdoucích z jižní části parku končí a zpátky se přepravují na kajacích nebo pomocí tzv. water taxi. My míříme na sever k Separation Point. Chodníček vede nejdřív buší, kde je příjemný chládek, ale asi po 3 km najednou stojíme na nádherné pláži lemované skalními útesy, pod nohama bílý písek a před námi jen nekonečné modro. Jak reklamní foto z cestovní kanceláře:-). Tímto stylem pokračujeme, chvíli po pláži, chvíli nahoru do buše abychom zase seběhli na další pláž, která je snad ještě hezčí než ta předchozí. Na jedné pláži pak doslova skoro zakopneme o jednoho tuleně. Až když jsme asi metr před ním, tak si uvědomíme, že ten šedohnědý balvan není balvan ale spící tuleň. Ten se ale nenechá rušit a dál se vyhřívá na písku, i přesto, že ho Kuba fotí z těsné blízkosti.

Asi po 2,5 hodinách chůze a focení docházíme k Separation Point. Nejsevernější část parku a také místo, odkud se dá pozorovat kolonie tuleňů. Neváháme, a i když zde není žádný stín, sedáme na kameny, svačíme a pozorujeme flákající se tuleně. Dále cesta pokračuje opět buší a k pláži scházíme až po další hodince chůze. Kousek od pláže je nádherná chata Whariwharangi  a asi nejhezčí camp site, jaký jsem viděla (tedy místo kde můžete kempovat, zde za poplatek 10dol.). Místo úplně vybízí k odpočinku nebo přenocování. My se však moc nezdržujeme, je 15:30, slunce pálí, začínáme být lehce unavení a před sebou máme ještě 11 km s výstupem na 400 m vysoký Gibbs Hill a sestupem zpátky na pláž do Totaranui. Cestou nahoru se nám otvírají výhledy na celý Golden Bay a na druhou stranu na Marlborough Sounds. Před šestou se celí spálení a uondaní konečně dostáváme k autu a po příjezdu domů do kempu padáme únavou do postele a vstáváme až ráno.

Víkend pak využíváme k regeneraci a rehydrataci ať máme síly do dalšího týdne. Teploty tady začínají stoupat ke 30° ve stínu a léto je v plném proudu…:-)