Hundai Perun SkyMarathon 2014

10.5.2014 v 9:30

Dlouho očekávaná událost, nový beskydský závod Hundai Perun SkyMarathon, který byl zároveň prvním Mistrovstvím České republiku ve SkyMarathonu, se odehrála v sobotu 3. května za velmi chladného a deštivého počasí. Ve startovním poli, čítajícím něco přes čtyři stovky vyznavačů dlouhých horských běhů, byli sešikovaní téměř všichni čeští elitní běžci a nechyběl ani kvartet Beskydských nomádů.

Historicky prvním vítězem se stal po úžasném výkonu ostravický Jan Zemaník, který si s 41 km dlouhou tratí plnou kopců (pozitivní převýšení 3 195 m a negativní převýšení 2 707 m) poradil za 4 hodiny a 7 minut.

Pro Beskydské nomády to byl od Lysa Cupu první ostrý závod a začátek letní sezóny horských běhů. V nabité konkurenci se podařilo obsadit dvě místa v elitní třicítce a především získat velmi cenné zkušenosti pro další tréninky a klání!

Výsledky Muži:
1. Jan Zemaník 04:07:45
2. Pavel Brýdl 04:15:00
3. Jan Mrázek 04:15:52

27.  TOMÁŠ PETER 04:47:12
30. JAN HOLOUBEK 04:48:23
103. JAKUB LARYSZ 05:38:23 (celkově 111.)

Výsledky Ženy:
1. Mertová Michaela 05:12:21 (celkově 55.)
2. Krajníková Hana 05:14:33 (celkově 57.)
3. Straková Anna 05:16:02 (celkově 63.)

7. HANA HOLOUBKOVÁ 05:37:26 (celkově 108.)

Kompletní výsledková listina: www.timechip.cz

Rozhovor s vítězem: www.behej.com

BESKYDSTI-NOMADI

A JAK ZÁVOD HODNOTÍ NOMÁDI?

HANA HOLOUBKOVÁ

Perun SkyMarathon byl pro mě první delší horský závod, na který jsem se přihlásila s naprostou samozřejmostí, avšak zcela neuváženě. Až s blížícím se závodem jsem zjišťovala, co všechno Perun obnáší. Mé obavy byly zpočátku jen mírné, LysaCup a tréninky s Jenysem dodaly kuráž mým stehnům, výběhy po trase Peruna s Nomády zase klid mé mysli, že tenhle závod zvládnu. Můj prvotní cíl byl doběhnout v čase 5:04 a neviděla jsem v tom problém. Teprve článek, který koloval na internetu a předpovídal hrozné věci, co se Peruna týče (vítěz se nedostane pod 5h apod.), způsobil mé špatné spaní a sny typu dokončení závodu v čase 10:03. Nezbývalo než přehodnotit svůj cíl, tedy pokořit čas 7:04 se ctí. Mé obavy rostly.

Startovní ráno bylo děsivé, jak co se počasí týče, tak i nervozity mého bratra, což mě vyděsilo ještě víc. Úkol kouče Marťase zněl být mezi ženami do pátého místa, zbytek podpory mi kladl na srdce užít si závod a hlavně se nepolámat. Nezbývalo tedy, než utíkat a prostě být v cíli co nejrychleji. Utíkala jsem tedy co mi nohy stačily (avšak kochat jsem se stíhala) a prvních 50 metrů si užívala pocit, že je Jenys za mnou. I přes náročnost terénu se mi běželo výborně, má mysl přemýšlela nad zcela pozitivními věcmi a těšila se na občerstvovačky, kde bude čekat podpůrný tým Marťa a Marťa. Průběžně jsem také potkávala Leryho, a tak závod ubíhal svižně. Nešťastná však pro mě byla rovinka za Kalužným okolo 30. kilometru, na které zcela klesl můj morál a mé ruce byly kus ledu. Tady jsem také před sebe pustila 2 ženy, což byla osudová chyba. Po zbytek závodu jsem už byla spíš setrvačník, který přemýšlí nad fyzioterapeutickými otázkami (vzhledem k blížícím se státnicím) a těší se do cíle. Chystala se však na mě zrada. Posledních deset kilometrů jsem neviděla závodící ženu před sebou, ani za sebou. V serpentinách posledního stoupání, zhruba kilometr před cílem, však zahlédnu Denču KrejčIříkovou, o které si celý závod myslím, že je přede mnou. Situaci jsem zhodnotila jako velmi nešťastnou a přemýšlela, že se dobrovolně vzdám. Fanoušci však zapracovali a já nakonec doběhla do cíle v čase 5:37, na celkově 108. místě a 7. v ženách. Radost veliká!

HANA-HOLOUBKOVÁ

Radost velikou jsem měla, a stále ještě mám, z celého závodu. Fajn atmosféra, milí spoluběžci, chutné občerstvovačky a k tomu vtipní dobrovolníci..

Všichni zúčastnění Beskydští nomádi pokořili Peruna v hezkých časech, podpůrný tým byl k nezaplacení. Za mě dobrý! Jen co zúročím své vědomosti, které právě nabírám ke zkouškám, vrhnu se vstříc dalším horským výzvám. Obávám se totiž, že jeden horský maraton nikdy nestačí!

TOMÁŠ PETER:

Závod vyprofilovaný přesně tak, jak mám rád: nahoru, dolů, naharu, dolů … a libůstka na závěr NAHORU = : ) Předzávodní nervozita navýšena menším blouděním po okolních vesnicích a příchod k registraci trochu natěsno, mě dohnala do míst, kam i králové chodí sami. Na záchodě byla fronta nemilá, ale jak milé bylo zjištění, že mě jako hobíka a přede mnou stojícího sporťáka, který v závěru dne stál s ostatními na bedně, sužují před závodem stejné problémy :) Úleva o to větší mi odlehčila nohy aj hlavu a už jen zbývalo chvíli posečkat v další frontě, tentokrát na číslo a čip. Následné zahřátí vyplynulo z nutnosti seběhnout k autu pro věci, hodit je na záda a do přiděleného pytle, vyběhnout zpátky s pytlem k registraci a seběhnout na start. Tam ještě zbývalo vyfasovat zavírací špendlíky na číslo a udělat předzávodní foto. Holt po závodě už by ty naše strhané ksichty nebyly tak fotogenické ;) Pršet už neprší, tak ještě nafutruju bundu do batohu, kde zůstane i po zbytek závodu, a už slyším: „tři, dva, jedna …“ uf, tak jo, tak se běží.

V prvním stoupání lehce zneklidním ze svého sporttestru, který mi měří tepovku srovnatelnou s tou z Lysa Cupu. Přemítám, že to asi nemusím hned ze startu tak přehánět. Lehce zvolňuji a dávám se do řeči s jedním známým ze zmiňovaného Lysa Cupu. Ve druhém stoupání je tepovka stále vysoká, tak si říkám, že je to asi samým nadšením a radostí z pohybu a veškeré zobrazované údaje začnu ignorovat. Při seběhu do Řeky mě překvapuje zajímavé zpestření, a to trasa korytem potoka. Ale je to fajn, čvachtám si v hromadách listí, kloužu po kamenech a kličkuju mezi stromy :D Sjezdovku v Řece si nahoru vychutnávám, ale dolů zjišťuji, že čím má člověk víc vybavení, tím se toho může víc „po..at“. Návleky na nohách, které mají zabránit padání bordelu do bot, se mi v prudkém klesání shrnují přes patu a já si do bot stejně nabírám. Navíc pak ještě ztrácím cenný čas s jejich předěláváním. No nic kluše se dál. Na hřebeni Ropice-rozcestník až Kalužný-rozcestník v nastálé kose dopínám svůj „Nomádí“ dres s krátkými rukávy až ke krku a čekám jestli nezačne aj sněžit. Hřeben a dlouhý seběh do Tyra-most si moc neužívám, běháni nějak pořád nemám v nohách. O to víc se těším na stoupání na Ostrý-chata, které mi pak ale uteče jak voda. Jelikož se konec blíží a vědomí, že mě čeká poslední seběh mi uvolňuje fyzické rezervy, tak to dolů pouštím, ať se gravitace činí. No popravdě to byl první seběh v životě, kde jsem já někoho předbíhal a né opačně. De facto celý závod probíhal stylem, že já předcházel lidi do kopce a oni mě pak předbíhali z kopce :/ O to větší bylo mé natěšení na poslední stoupání, kdy jsem věděl, že s těmi svými fofr klacky ještě pár lidí dám. Nečekal jsem ale, že jedním z těch koho ještě doženu, bude i můj týmový kolega, a každopádně lepší běžec než já, Jeňa Holoubek. No holt tyčky byly na trati s převýšením přes tři kilometry nespornou výhodou a klobouk dolů před těmi kdo do toho šli bez nich.

TOMAS-PETER

Co se týče počasí, tak to bylo ve výsledku vcelku příjemné. Nakonec jsem víc zmokl cestou z chaty k autu, než za celý závod :) Líbila se mi i hustá mlha, která s tlumeným cvakáním tyček v dálce, kapáním vody ze stromů a tmavými siluetami závodníků přede mnou utvářela kouzelnou atmosféru. Závěrem můžu jen říci, že jsem si závod maximálně užil a nezbývá než hodně moc poděkovat organizátorům, že to tak skvěle připravili. A do dalšího ročníku je přeci jen dlouhá doba, takže Nezmaru a nezmarům zdar.

JAN HOLOUBEK:

Když jsem se přihlásil na Peruna, myslel jsem si, že jdu na maraton na způsob Salomon Slezského Maratonu, protože jsem zatím nic jiného nepoznal. Postupem času jsem si ale uvědomoval, že to nesmím brát příliš na lehkou váhu. Jak se čas krátil, stoupala i moje nervozita, ale jakmile jsme odstartovali všechno ze mě rázem opadlo.

Příjezd na start a všechno kolem bylo velmi hektické. Od protahování času startu, zatímco my jsme stáli ve frontě, až po následné balení věcí a útěk na start. Po startu jsem si většinou připadal jako na Lysa Cupu, šok nastal ve chvíli, kdy přišel první kopec. Poté mi bylo jasné jak bude závod vypadat, přežít kopec a předběhnout co nejvíce lidí v seběhu a na rovině. I přes to, že to bylo velice vyčerpávající, nastaly chvíle, kdy jsem si to užíval, a jsem rád, že jsem dopadl „jakš takš“ a bez zranění. Byla to pro mne velice tvrdá zkušenost, ale byl jsem rád, že tam byli mí kamarádi, hodně jídla a super podpora.

JAN-HOLOUBEK

JAKUB LARYSZ:

Když jsem se na Perun hlásil, nijak zvláště jsem si trasu nestudoval. S blížícím se datem závodu se však bylo potřeba připravit a článek, který se objevil na skyrunning.cz, asi ne jenom mně, nahnal docela strach. Trasu jsme si s nomády prošli na dvakrát, takže jsem měl docela pojem o profilu a osobní limit pro závod jsem nastavil na 6,5 hodiny, s tím, že cokoliv rychlejšího bude super. Protože nejsem silný při stoupání, docela jsem vsázel na technické seběhy a běhavější pasáže. Nejvíce jsem si zamiloval pasáž seběhu do Řeky korytem potoka. Byl to pořádný rock’n’roll, který jsem si náležitě užil! :-P Zato tvrdý seběh pod lanem z Příslopu byl ten nejtěžší. Nikde se nedalo uhnout a trasu si trošku protáhnout. Cestou na Ostrý jsem začal ztrácet rychlost díky vytrávenému žaludku a tak jsem bojoval se sežvýkáním energy tyčinky a až do Oldřichovic ztrácel rychlost. Nakonec mě spasil energy shot, který mě doslova vystřelil do posledního stoupání na Malý Javorový a trasu jsem ukončil v čase 5:38:23, čímž jsem předčil své očekávání. Když jsem stejný čas porovnal s časem loňského Salomon Slezského Maratonu, tak byl pouze o 8 minut delší, ovšem s profilem stoupání tratě téměř 2x tak větším.

Jsem rád, za umístění a hlavně za podporu ostatních Nomádů, za kterými i tak dobíhám na chvostu. :) Teď mě čeká už necelé dva měsíce příprav na můj první ultra, 70+ na International Goral Marathonu, snad ještě vyladím formu a neuženu si žádné zranění. :)

JAKUB-LARYSZ