Na skok v Tatrách

24.1.2015 v 9:55

Ačkoli předpověď počasí na neděli a pondělí nebyla z těch nejpříznivějších, neměli jsme možnost termín posunout a vydali se s Jardou v sobotu odpoledne na východ. Už ranní etapa Lysa cupu vedoucí z poloviny po ledu, mě přepnula do módu těšení se na mačky a cepín. V sobotu večer jsme dojeli na parkoviště do Biele Vody a po tmě vyšlápli důvěrně známe kilometry k Zelenému plesu. Na Brnčálce bylo sice dost nabito, ale dvě místa na spaní se nakonec bez problémů našla.

Ranní probuzení a výhled z okna na hodně hustou mlhu napověděl, že původní plán jít na Lomnický štít Měděnými lávkami vezme za své. Přece jen jsme tou cestou ještě nešli a složitá orientace by vše dost komplikovala.  U snídaně jsme si řekli, že to přece jen zkusíme, třeba tam budou vidět stopy. Naděje však vydržela jen chvilku, protože najít jen nástupový žlab, kterým jsme už několikrát šli bylo při viditelnosti do 10 metrů dost náročné. A tak nakonec vyhrála varianta s výstupem na Baranie rohy (2526). Příjemný výšlap sněhovými poli okořeněný jedním chybným postupem  končil v sedle, kde už se mlha trhala a závěrečných sto výškových metrů na vrchol bylo za odměnu.

Sestup zpět do doliny zalité hustou mlhou už byl po vlastní stopě velmi pohodlný. U chaty jsme byli kolem jedné po obědě a rozhodli se podívat na Kozí štít (2116), který je situován ve stejném hřebeni jako Žieruchovy veže a dosud jsme na něm nestáli. Nástup do sedla je monotonní dřinou, kterou je potřeba vnímat jako kvalitní trénink na jarní běžecké akce. V sedle se opět trhají mraky a vrchol už je na dohled hned za kratší mixovou pasáží. Sedáky a lano necháváme v batohu a po dosavadních chodeckých kilometrech musíme zapojit i hlavu. Pár technických míst po ledu a skále a stojíme nahoře. Kolový štít, Lomničák, Jahňačí štít a Bielanské Tatry vidíme z nové perspektivy. Pár fotek, napít a dolů. Večeře na chatě je jasnou motivací.

Druhý den balíme všechny věci a vydáváme se natěžko směr Lomnický štít (2632). Kvůli časové úspoře a nejisté předpovědi volíme snazší variantu přes skalnaté pleso. Hned po snídaní nás čeká celkem nudný traverz z Brnčálky ke Skalnatému plesu. V místech, kdy chodník dosáhne úrovně kleče a výše se místy brodíme po kolena ve sněhu, místy křupeme po tlusté ledové krustě. Vzpomínka na loňský neúspěšný výstup na švýcarský Dom, kdy sněhu bylo po pás nepomáhá a jde se zkrátka nepohodlně. Skalnaté pleso je za odměnu, převlékáme se, nasazujeme mačky, rozmrazujeme prsty na rukou a jdeme na to. Sjezdovku šlapeme každý dle svého tempa a nahoře volíme postup kolem hřebínku. Samozřejmě nikde žádné stopy a prošlapáváme… Od půlky sjezdovky se ocitáme nad mraky a máme radost z inverzního počasí. Závěrečnou pasáž jdeme místem zvaném Emericyho nářek, abychom si alespoň trochu užili skálu (a tady i železo v podobě kramlí a řetězů). Posledním kuloárem už  vidíme vrcholový šrumec a objektivy namířené naším směrem. Teď spadnout a budeme v Blesku… Rozhodujeme se pro druhou variantu a bez problémů dolézáme nahoru, kde z tlampače vyzývají k odjezdu kabinkou dolů. Máme štěstí a na pár minut je vrchol jenom náš.

Výhledy, které při výstupu i na samotném vrcholu máme, jsou tím nejlepším argumentem, proč člověk  do hor jezdí. Důvodů je samozřejmě více, ale tento se dá asi nejsnáze pochopit.

Sestup jde rychle, spodní část už nás moc nebaví a závěrečný kilometr asfaltu k autu má štěstí, že je poslední… Akce povedená, spokojenost na všech frontách.