Pokus o zimní výstup na Dom (4545)

16.3.2014 v 14:07

14. února vyrážíme směr Walliské Alpy, pokusit se o zimní výstup na nejvyšší horu ležící výhradně na území Švýcarska, o výstup na Dom. V létě poměrně hojně navštěvovaný vrchol v zimě davy neláká. Marně budete hledat články pojednávající o české výpravě na tento kopec mimo letní měsíce.

Předpověď počasí nebyla nejhorší, a tak v sobotu dopoledne stojíme ve čtyřech lidech na parkovišti v Randě (1400 m n. m.) a vycházíme vstříc několikadennímu dobrodružství ve svazích Domu.

V informačním centru se nám na otázku, jak to vypadá s cestou na Europahütte a Domhütte a zda tam někdo v zimě chodí, dostává výstižné odpovědi – ABSOLUTLY NOT! Hned za vesnicí dostávají tato slova význam, protože chodník k první chatě je zcela zasypán sněhem a nezbývá nám nic než začít prošlapávat. Batohy s lezeckým materiálem, stany, spacáky, jídlem na čtyři dny a dalšími nezbytnostmi jsou těžké, takže se každým krokem propadáme po kolena, ve vyšších návětrných polohách po pás a více. Monotónnost průchodu lesem narušují občasné orientační chyby, protože značení je zcela pod sněhem a míra detailu mapy s GPS není dostačující. Zacházka 100 metrů hlubokým sněhem tady znamená i několik desítek minut ztráty. V průběhu dne, kdy se v prošlapávání střídáme tři, později už jen dva, nám je jasné, že cíl dnešního dne bude pouze Europahütte ležící ve výšce cca 2250 m n. m. Rozcestník u chaty vidíme po 7 hodinách tvrdé dřiny a po krátkém traverzu k chatě konečně začínáme chystat místo na stavbu stanů.

První den po pás ve sněhu.

První den po pás ve sněhu.

Po pohodlné noci na terase Europahütte s úžasným výhledem na protilehlý Weisshorn, se ráno za sílícího sněžení chystáme na nejtechničtější pasáž celého výstupu. Se sedáky a mačkami míříme ke skalnatému svahu, kterým musíme prostoupit k Domhütte. I přes sněžení a sníženou viditelnost je orientace snadná, protože stezka vede zjevně nejlehčím možným terénem a hlavně jde s námi Kuba, který byl na Domu již v létě a tuto pasáž si dobře pamatuje. Zhruba v polovině dne se dostáváme do míst, kde to vyloženě smrdí lavinami, a tak budujeme štandy, když to jde, tak i postupové jištění a nejtěžší místa alespoň pro druhého a třetího průchozího fixujeme. Zasněžené prudké svahy opět prostupujeme brodíce po pás ve sněhu jen pomalu, což navíc umocňuje nutnost jištění a větších rozestupů. K chatě ve výšce 2940 m n. m. přicházíme kolem 16 hodiny a jsme šťastní, že je zde k dispozici Winter room, kde trávíme noc.

Pondělní ráno nás vítá neskutečnými výhledy na Matterhorn, Zinalrothorn, Metelhorn, Weisshorn a další místní velikány, ale také slušnou nadílkou čerstvého sněhu. Výstup po moréně k ledovci jde poměrně dobře, komplikace přichází až se sílícím sluncem a prudkými bočními srázy, které musíme přetraverzovat. Lavina by tady znamenala jasnou stopku nejen na tento výlet, takže svahy opět  fixujeme a nabíráme skluz. Na ledovci už je dobře. Sice přes čerstvý sníh nevidíme, kam šlapeme, ale Kuba si pomatuje, že v levé části to s trhlinami není tak žhavé. Navázání v lanovém družstvu jako korále šlapeme mlčky k sedlu a snažíme si užít tu neskutečně krásnou okolní vysokohorskou scenérii. Slunce žhne a já jsem šťastný za půjčení lyžařských brýlí od Martina, které nasazuji na mé neledovcové sluneční brýle, které zjevně nestíhají, a cítím, že by to nemuselo pro oči dobře dopadnout. Zdlouhavý pochod po ledovci v nadmořské výšce nad 3 000 m ubírá síly a především Kuba s Petrem už toho mají plné zuby. Při průchodu v zadní části ledovce děláme bohužel další orientační chybu a zbytečně nastupujeme do sedla Festjoch špatnou cestou. V drolivé suti se tak dlouho nezdržujeme a přes jištění v ne zcela tutových  provizorních štandech se vracíme zpět na ledovec a hledáme správný nástup. Ten tušíme o pár set metrů níže, než původně. Západ slunce nás znervózňuje a je jasné, že pokud chceme do sedla, musíme najít správnou cestu, vylézt ji po tmě a doufat, že na hřebenu najdeme místo pro stany.

V pozadí Dom.

V pozadí Dom.

Po krátké poradě se Petr s Kubou rozhodují pro sestup k chatě a já s Martinem se pokusíme o výstup do sedla a případně o brzkoranní útok na vrchol. Přebalujeme batohy, loučíme se s kluky a nastupujeme kolem trhliny do zasněženého kuloáru, kterým chceme prostoupit do sedla. Martin tahá k prvnímu štandu, který je v prudším místě než se jevilo zespoda. Dolézám k němu a mám za úkol zkusit projít žlebem dál. Brodím se po pás v sypkém sněhu a po suti na kraji se mi jít vůbec nechce. V záři čelovky nevypadá příliš stabilně. Nechávám tedy tahat výrazně zkušenějšího Martina, který se dostává o dalších třicet metrů nahoru a snaží se udělat štand. Během toho se v mé hlavě rozehrává boj, zda to fakt zvládneme, zda na hřebeni bude vůbec šance pořádně zrestovat před pokusem o vrchol. Po 12 hodinách námahy se začínám obávat o nějakou chybu z nepozornosti, samozřejmě prolétnou myšlenky na Tomáše Pavelka či Zdeňka Hrubého. Nakonec dávám na jakýsi vnitřní pocit – došel morál a otáčíme dolů. Cestu, kterou jsme prošlapávali 12 hodin, scházíme k chatě za jedinou hodinku a nalézáme tam vyčerpané kluky. Už v dobré náladě dáváme čaj a první pořádné teplé jídlo dne.

Druhý den vstáváme bez budíku kolem 8 hodin a chystáme se na sestup. Venku zesílil vítr a v dálce je vidět Festigrat, jak tam slušně vyfukuje. V tu chvíli jsem docela rád, že tam teď nebojujeme s větrem a vyčerpáním, i když podmínky rozhodně nejhorší nebyly. Sestup technickými místy proslaňujeme, v traverzech opět napínáme fixy a poslední část sjíždíme hlubokým sněhem po zadku.

Od Europahütte začíná být pořádně vedro, sníh výrazně ztěžkl a jsme šťastni, že nacházíme zafoukaný chodník, který jsme si před pár dny sami prorazili. Boříme se tak jen po kolena a cesta jde svižně. Představa, že chodník netrefíme a i cestu dolů celou razíme, je šílená… U auta jsme kolem čtvrté odpoledne, přebalujeme, převlékáme a vydáváme se na 15 hodinovou cestu domů.

Sestup.

Sestup.

Ačkoli jsme nestanuli na vrcholu, strávili jsme v horách úžasné 4 dny. Celý Dom jsme měli jen pro sebe, nenarazili na jediného člověka, užívali si fantastické přírody a klidu. Povinnosti se omezily na to mít vodu, zahřát se, nespadnout, neshodit kámoše. Takové hrozně čisté a poctivé, jak to zkrátka v horách bývá. Získané zkušenosti nás všechny opět posouvají dál, nabraná fyzička se bude hodit a další kopce si opět užijeme.

Účastníci: Martin Mikloš, Martin Ksandr, Jakub Larysz, Petr Hlubina

Na závěr chci také poděkovat Radkovi ze zdraviafitness.cz, který mi nabalil několik důležitých energetických doplňků. V prvních dnech jsem si ke snídani (mussli) přidával Proteinshot od Exceed Nutrition. Večer po nejtěžší námaze tyčinku Regener od Nutrendu a Magnesium Shot (Exceed) pro uvolněnější spánek. Asi nejlepším doplňkem, se kterým jsem dosud neměl žádnou zkušenost, byly Energy Tabs (Exceed). Velkou výhodou v horách představoval fakt, že jsem měl tablety neustále v kapse na paži a mohl si je v rukavicích v zimě podávat. Chuťově byly tablety velmi příjemné a energeticky výživné. Při lezení toto pohodlí člověk opravdu ocenil, protože nemusel sundávat obal, kousat zmrzlou tyčinku a stále měl obě ruce volné k jištění/lezení. Na příští výlety do hor rozhodně povinná výbava!