Výstup na Grossglockner (Pallaviciniho kuloár)

17.6.2014 v 14:25

Slovo dalo slovo a na potřetí se nám konečně poštěstilo vyrazit na nejvyšší vrchol sousedů, Grossglockner 3798 m n. m. První rok nám nevyšlo počasí, tak jsme zůstali zalezlí v Ostravě. Druhý rok nám plány zkazilo 7 metrů sněhu. Počasí sice OK, ale kvůli laviny si křížek na krk věšet nechci :-D Napotřetí mělo být taky hnusně, ale do třetice všeho dobrého. Plán byl jasný, Pallaviciniho kuloár. Normálkou by nás výstup tolik netěšil, ne že by to nebyl krásně strávený čas v horách, ale na naše lezecké cajky se celou zimu prášilo a potřebovaly provětrat. Po „detailně“ propracovaném sbalení jsme 24. 5. 2014 vyrazili. Z mé strany probíhalo balení následovně: „Vybavení mám, vezmu hodně jídla, ať nemám hlad.“ S touto myšlenkou si klasicky pohrávali všichni, a proto se v autě nakupily zásoby jídla tak na týden, ne na 3 dny. Naštěstí jsme měli rakev, takže i v počtu 5-ti lidí, jsme se do našeho fára nějak poskládali.

V 11 večer jsme byli u začátku horské cesty do Heiligenblutu. Cesta zavřená! Co to sakra je?? V jediném rozsvěceném objektu nám řekli, že se cesta otevírá až 1. 5. a že je to pěšky 45 km. „No to mě pose*“, vystřelil Víťa a nemile se zamračil. Naštěstí nám bylo sděleno, že se tam dá dojet z druhé strany, objížďka 140 km. Po 1 hodině v noci stavíme u závory z druhé strany. „Co to sakra je?“ Vystřelil Kudrna a zamračil se ještě mocněji než předtím Víťa. „No nic jdeme spát,“ shodli jsme se. Ráno moudřejší, svět je krásnější.

9

Budíme se do rozjasněného rána, uííí paráda. Na parkoviště k závoře přijíždí nějací Italové s mapou, tu si fotíme (jelikož samozřejmě žádnou nemáme) a zjišťujeme, že na Kaiser-Franz-Josefs-Höhe to máme 16 km. To není zas tak hrozné, asfalt je „kámoš“. Přebalit, dát si kafíčko z mocca konvičky a jdeme šlapat. Po 100 m se objevuje správa cest, jelikož se má cesta za týden otevřít, tak už tam probíhají nějaké práce. Máme štěstí, řidič je mladý borec a hází nás na korbu = 8 km ušetřeno. Po dalších 500 m se objevuje jeep s horským vůdcem, který také kontroluje cestu. Říká, že jede bohužel na druhou stranu, za chvilku se ale otáčí a veze nás až k vysněné Kaiser-Franz-Josefs-Höhe! Paráda 16 km pochodu zmáknuto do 2 stopů, 100% úspěšnost. „Ty naše ksichtíky budou asi k světu,“ říká Laboun. Všichni přitakáme.

8
Obloha je jak vymetená, tak se mažeme našim jediným krémem s ochranným faktorem 24 (k němu se ještě dostaneme :-D). Obligatorní fotečka a vyrážíme na ledovec Pasterze. Přístup do bivaku Grossglockner 3250m je pohoda, sníh drží, nikdo se nepropadá. Po ani ne 6 hodinách chůze jsme tam. Všechny bolí hlava, protože Slunce do nás pralo neskutečnou silou, až to nebylo příjemné. Všichni jsou kupodivu spálení, i přesto, že jsme byli namazaní opalovákem, jak je to možné? V bivaku nikdo není, tak se rozvalujeme na obou dvou patrech matrací a rozvařujeme sníh, jíme, rozvařujeme sníh, jíme, jíme řapíkatý celer (který měl Laboun zastrčený na batohu místo cepínu), omamujeme se plynem po tom, co se nám pokazil MSR Reactor, čteme si zápisky v knize, kde každý nadává na počasí a asi 10x se boucháme do hlavy o nízký strop :-D. Abych to zkrátil, parádní večer uprostřed hor, přesně podle našeho gusta. Bohužel, jediné vzrůšo jsme zažili při vykonávání potřeby venku na prudkém srázu (to je jen aby bylo jasno :-D).

Ráno se budíme opět do vymetené oblohy! Yes, tak nám to počasí přece jen dopřálo. Rychle balíme, snídáme, vyhazujeme řapíkatý celer a nasazujeme mačky a do rukou cepíny. Samozřejmě se nezapomínáme namazat naším kvalitním opalovacím krémem! Cestu pod kuloár jdeme na laně kvůli trhlin, kterých je tam relativně mnoho :) Kuloárem už to jde jedna báseň, jdeme nenavázání a střídáme se na přední pozici. Ta je přeci jen trošku náročnější, kvůli vyšlapávání stop. Klíčové místo přichází v mixovém terénu asi 4 lanové délky pod sedlem mezi Malým a Velkým Glocknerem. Polďas jde sólo, blázen! Avizoval to ale už před odjezdem z čech, taky proto jsme jeli v 5-ti. Všichni si ťukáme na čelo, ale v hloubi duše si říkáme, že je to frajer. Problém byl samozřejmě v tom, že i přesto, že jsme měli dost výbavy, tak jsme většinu nechali v autě. No což, aspoň že jsme to bivaku dotáhli skoro kilovou konzervu ananasu, a takový ananas nenahradí žádný šroub do ledu. Nakonec to řešíme tak, že jdeme ve dvou dvojičkách, s tím, že se na štandu potkáme a druhá dvojička vybere jištění. Jde to jako po másle. Problém nastává, když se blížím ke štandu. Moje 60 m lano je u konce a chybí mi 5 metrů. Jak je to možné? V tu chvíli jsem zjisitil, že už vím, co znamenal ten roztřepený konec lana z léta v Afghánistánu! Nosiči mi uřezali 10 m nového lana, hajzli jedni! Takže z mé šedesátky je najednou padesátka. „No to je skvělé, není nad to mít 50m půlku, až budu mít jednou za barákem zvířenu, aspoň je budu mít jak přivazovat aby neutekla.“ Pak jsem si ale vzpomněl na Vojcka, kterému v Íránu ukradli obě lana a už jsem lepší ani necekl.

6
První štand byl spíše jen aby se neřeklo. Terén byl ale celkem klopený v dobrém ledu, takže no stress. Další délku už lezeme na spojených 2 lanech ve 4 naráz, abychom ušetřili čas. Opak byl ale pravdou, pěkně se nám to protáhlo, no což. Před poslední délkou čeká vymrzlý Polďas a ukončuje svoje sólo těsně pod sedlem. Jelikož bylo už po obědě, tak led roztával a nestálo za to riskovat, aby se s ním něco vylomilo. Poslední délku jdeme opět souběžně na jednom laně, ve skále jsou borháky a nýty, takže kdyby někdo spadl, nic moc se neděje. Ale i tak musím konstatovat, že poslední délka je nejtěžší a už vyžaduje určitý skill.
Hodiny hlásí 13:45 hod a my stojíme na vrcholu, na všechny strany mlha, takže výhledy se nekonají. Až jsem byl překvapený, jak šlo všechno po másle! Koukáme dolů na Stüdlgrat a s Honzou vzpomínáme, jak jsme tam 4 roky zpět v zimě bojovali, ale nakonec uspěli.

Scházíme k chatě Franz Josef Hütte. Opět když se podívám na obličeje ostatních, uvědomím si, jak jsem spálený! „Jak je to sakra možné?“ Koukám se na Labounův opalovák a vysvětlení je na světě. Žádný opalovák faktor 24, ale regenerační krém 24 hodin :-D No což, není nad to si spojit super výstup se solárkem. Sestup k chatě Kaiser-Franz-Josefs-Höhe jdeme by-očko, ale jsme navázání na laně, kdyby se náhodou někde objevila trhlina. Unavení, ale spokojeni docházíme na ledovec, kde nám párkrát ještě zatne, když se pod námi objevují zvuky, jako kdyby praskal led. To pak člověk stojí ani nedýchá a modlí se, aby to bylo všechno a nic se pod ním nepropadlo (ještě když jsme se chytře odvázali z lana). Nakonec nám chybí již jen 300 výškových metrů k chatě na protější svah. Takticky stoupáme po schodech staré lanovky, abychom nabrali rychle výšku. Schodů je celých 570 a jejich počítání se stává mentální zkouškou nejvyššího kalibru, kterou zvládl pouze Víťa. Dobrý očistec na konec. Již se pomalu schyluje k večeru a vizi 16 km pochodu k autu pouštíme k ledu, tak jako karimatka od Polďase, která mu spadla uprostřed Pallaviciniho. Zalézáme do opuštěného parkovacího komplexu na schody. Vaříme, jíme a spíme.

11
Ráno se budím s otřesně napuchlým ksichtem. Skoro nemůžu hýbat rty, mám napuchlý nos, líčka a všude malé puchýřky: „To jsem to s tím solárkem trošku přehnal,“ myslím si. Ostatní se mi smějí. Taky bych se sobě smál, kdyby to tak kurevsky nebolelo :-D. Balíme saky paky a s nadějí, že pojede nějaké auto a vezme nás, se vydáváme na 16 km dlouhou cestu po asfaltu k autu. Nic nejelo, no nevadí, aspoň jsme si zkrátili cestu super hrou, která se jmenuje „KONTAKT“, doporučuju!! U auta si děláme zase kafíčko z mocca konvičky a užíváme si tenisek na nohou. Přijíždí nějaká policejní obhlídka, a když vidí naše obličeje, ptá se: „Grossglockner?“ „Ja, ja Pallavicini rinne,“ odpovídáme. Uznale pokyvuje a jede si dál. Krásná to práce dělat policistu v horách.

Jakmile nasedneme do auta, začíná chcát! „Super, to nám to krásně vyšlo“! Cestou zpět si vychutnáváme pokutu od rakouské policie za rychlou jízdu. „No jo Labčo, pěkně jsi to tam sekal.“ Ale opět nám pomohly naše zesolarizované obličeje, jelikož po zmínce, že jsme vylezli Pallaviciniho kuloár, to bylo nakonec jen za 35 €. Lahůdka. Po dobu jízdy v autě bojuju s hnisem v uchu, na nose a na líčku. To ještě netuším, že mi spálený obličej nadělí opar, na který budu dlouho vzpomínat :-D. Večer okolo 9. hodiny jsme bezpečně dojeli do Ostravy a mohli jsme si říci:„Pecka, to byl zas jednou parádní výlet!

Na závěr bych chtěl pochválit všechny účastníky solarizačního výletu – Honzu, Víťu, Polďase a Labču za ukázkový průstup Pallaviciniho kuloárem a doufám v brzké další povedené akce. Také chválím počasí, které nám umožnilo vystoupit hned na první pokus!

Touto formou bych chtěl také poděkovat Radkovi Nečasovi, který nám prostřednictvím svého obchodu zdraviafitness.cz poskytl doplňky stravy ve formě energy tyčinek, carbo snacků atp. které se nám výborně hodily při vykonávané fyzické námaze! Díky ti :)